Ivana Surovková: Já a moderní technologie

13.03.2016 11:01

Pro mne, dnes padesátiletou bábinku, je pronikání do džungle netu netušeným dobrodružstvím i nervy drásajícím zážitkem. Někdy se zaseknu na „pitomině“, jakou je třeba heslo. Ta má paměť… dává mi občas pěkně „na prdel“. Něco však zapomenout nelze…

 

Od roku 2011 jsem vozíčkářka. Blbý pád na ledové vozovce a… Po roce vozík, nástup diabetu, pak obezita, záněty a ještě rychlá cesta na ulici bez finančních prostředků. Nějaký čas to trvá, než vám něco přiklepnou nebo vám dají status takové či jinaké bezmoci. A tak se vám nyní představuje bezdomáč statečně se peroucí s osudem, který se snaží všemi silami zůstat lidskou bytostí, ne totálně vyčleněnou ze společnosti… Chci a musím být její součástí!

 

Bez přístupu k internetu a e-mailu by to šlo jak jízda na vozíku rozměklým blátem k mé unibuňce v zahradě. Na počítač jsem si loni ušetřila, pak na router kvůli lepšímu signálu. Následovaly dvoje brýle, abych vůbec na ta malá písmenka viděla. No, a je to nádhera! Zase jsem v koloběhu života - i když začínám od píky. Připadám se jak padesátileté batole
v plenkách, jež se učí sjíždět internetové peřeje.

 

Je jasné, že se občas řádně vymáchám a div neutopím i na mělčině… ale to mne nemůže
a nesmí odradit! Učím se stylem pokus – omyl - občas dobrý úlovek. Polapila jsem informaci, kterou jsem hledala! Zázrak! Jen se modlím, aby se mi to příště zase povedlo… Už si aspoň neposílám e-maily sama sobě. Zkrátka, jak jsem se zpočátku nových technologií bála
a myslela si, že jsem blbka, co se to nikdy nenaučí, dnes mohu říct: „Jsi šikovná a budeš ještě víc! Máš na to moje milá, jen jsi pomalejší, ale kdo by tě dnes na těch kolečkách honil…“

 

Internet mi otevřel dveře do světa různých organizací pro handicapované a jejich aktivit, dobrovolnictví, soutěží v různých lidských oblastech. Vůbec jsem o tom neměla ponětí
a divím se sama sobě, jak jen jsem dokázala vydržet v temné jeskyni mého žalu... Tolik by se mi v době úrazu hodil průvodce a rádce! Ten, který by mne pár prvních měsíců povodil po zákoutích sítě upředené lidstvem a ukázal mi, co vše by mi pomohlo opět najít cestu
k radosti, práci, přátelům. Nejen existovat v čekárně na smrt! Já žiji ráda a miluji život ve všech jeho podobách – i těch internetových.

 

Pronikat do tohoto světa je tím největším dobrodružstvím. Chce se mi toho zažít mnohem víc, bez ohledu na pitomé handicapy a tvrzení těch, co v mé kůži nejsou. „Ale dej pokoj holka. To bys nedala. Na to neseženeš prašule a ty tvé nápady jsou zhola nereálné!“ Nevěřím a nedám se tím zavřít do klece a zahodit od ní klíč…

 

Vše je schopné života, pokud tomu věnuješ čas, péči, lásku i trpělivost a dokážeš čekat na dobu zralosti. Pokud vydržíš nejíst ovoce, které se ti tu nabízí zdánlivě na zlatém podnose… Počkej si na to své, které pěstuješ s takovou láskou. Čekám a hlídám si je. Své plody, svá slůvka složená do šňůry korálků a barev, co jsou v mé duši skryté. Jsou zapsaná do bílé obrazovky monitoru, jsou to mé děti… A já je miluji a hýčkám, a pak posílám do světa, ať potěší, inspirují, zahřejí.

 

Vzpomínám, jak vše ve mně dříve, než jsem začala používat internet a vysévat do kypré půdy reflexe, povídky a příběhy, křičelo: „Haló, haló… slyší mě někdo? Tady dole na té kriplkáře, ta zběsile mávající osůbka snažící se vám něco sdělit? Slyšíte?“ Zas to zrádné ticho? Kdepak! Díky internetu mám odezvu, mám svůj podíl v řece Života!