Marcela Vojtovičová: Pan Parkinson

13.03.2016 10:41

Jako blesk když udeří, náhle vstoupí do dveří.

Chapadla svá roztahuje, osidla víc utahuje.

Co je to ten Parkinson? Může mi to někdo říct?

Myslím, že to soused měl, ten se třásl jako list.

 

Že tě často bolí klouby, ramena, či paže?

Řekneš si, to zase přejde, zas mi bude blaze.

Býváš často unavený, víc , než jsi dřív býval?

Nemáš příliv energie, jaký jsi kdys míval?

 

Vůně rád jsi testoval, teď necítíš vůbec nic,

za to může taky Parki, s tím nezmůžeš nic.

Podepsat se, nový problém, tvoje ruka třese se,

písmena jsou stále menší, přečíst je, to nedá se.

 

Stane se, že se to zvrtne a zažiješ šok ,

že tě nohy neposlechnou, neuděláš krok.

Říkáš si, co se to děje, k lékaři je třeba jít,

aby mi dal na to prášek, potom budu zase fit.

 

Vyšetří tě, ortel vyřkne, že to Parki zavinil

a ty náhle pocit máš, že ti řádnou ubalil.

Cestou domů přemýšlíš, co teď dělat mám?

Vždyť život je přede mnou, jak mám teď žít dál?

 

K internetu rychle sedám, odpovědi všude hledám.

Hltám stránku za stránkou ,

že se mi  teď život změní , už není jen otázkou.

 

Budou tři, noc uprostřed je, všude kolem mne je tma

jenom světlo počítače, sem tam na mne zamrká.

Zvědavě meily prohlížím, potom i Facebook proletím.

Jaký den je přede  mnou? To je přece volbou mou.

Je zbytečné se teď ptát, proč zrovna mně se to muselo stát.

 

U každého průběh jiný tahle nemoc má,

zastavit ji zcela nejde, ale  žít s ní prý se dá.

Musíš  se jí přizpůsobit, ukázat, že ty to dáš,

bojovat s ní každičký den, pak tu šanci máš.

 

V naší zemi rostou kluby, lidé se tam scházejí

poznatky o nemoci navzájem si sdělují.

Že to není vůbec lehké, to ví každý z nich,

obrací se na internet i do chytrých knih.

 

Sedět doma, hledět do zdi nepomůže nikomu,

to na sebe  přivolají  ještě větší pohromu.

Mobil teď už všichni máme, tak si rádi povídáme..

A když on  mi začne zvonit, vím, že čas je prášky vzít,

a tak s jejich  pomocí od bolesti ulevit.

 

Mobil, to je věrný druh, nejvěrnější přítel.

Čeká,  až se vypovídám, vypláči i vyvztekám,

neboť průchod emocí přes něj vždycky dám.

                    

 Je jak vrba staletá, všechny  moje stesky zná.

 Voláme si s přáteli, kteří ten boj nechtěj vzdát,

 ale spolu s ostatními s nemocí se začnou prát .