Jiří Šedý: Příběh z hor

13.03.2016 10:29

Roztroušené horské domky mne vítají geometrickými tvary střech. Ploty se opírají o vrstvy sněhu a kamení. Z každé zahrady vyčnívá několik roztodivně rostlých stromů, kůra je časem a horskou nepohodou drsná a odkrývá zuby času.

 

Loudám se čerstvě napadaným sněhem, který pod mými kroky skřípe zmrzlými zuby a nechává moje stopy vzadu jako maják dalším poutníkům. Zaposlouchám se do mrtvého ticha horské přírody a choulím se do teplého oblečení.

 

Nehybné ticho prořízne úpěnlivý hlas. Zdá se mi to nebo slyším v tom volajícím hlase bolest?

 

„Pomoc, je tu někdo? Proboha, pomozte mi!“ ozývá se znovu a znovu. Ochraptělý hlas utichá, aby se ozval znovu a znovu.

 

Utíkám ve směru hlasu, nohy se mi boří, těžkopádně dýchám a volám bolestivému hlasu v ústrety.

 

„Halóóó, kde jste, človíčku?“ nenechávám hlas v beznaději.

 

„Jsem tady, já, málo vyhledávaný člověk, pomohu vám,“ nabízím hlasu naději.

V bílé peřině sněhu narážím na stopy. Ty pomalu mizí v nové záplavě sněhu, který se line z šedivé oblohy.

 

Dostávám se až k černé změti těla. Ze zasněženého obličeje vykukují ohromné, ustrašené oči.

 

Jedna noha bezvládně leží na zlomené lyži, druhá je podivně zkroucená.

 

„Jak vám mohu pomoci, nešťastný člověče? Co mohu pro vás udělat?“ ptám se rozechvěně.

 

„Upadl jsem a asi mám zlomenou nohu. Lyži také, ale ta není důležitá. V těch kotrmelcích, které jsem udělal, jsem ztratil mobil. Máte s sebou mobil nebo ne?“ zní pochybovačně z úst polámaného človíčka. Při pohledu na moji odlišnost má asi pocit, že já mobil nemám nebo že ho neumím ovládat.

 

„Mobil mám, a hned zavolám pomoc,“ sebevědomě jsem polámaného člověka ujistil.

 

Vytáčím číslo a sděluji klidnému hlasu místo, kde se nacházíme.

 

Konejšivě potom hladím studenou tvář nešťastníka a svým dechem mu zahřívám ruce.

 

Po chvíli se zdáli se ozývá rychlý a svištivý hluk, který se přibližuje. Dvě spěchající postavy na lyžích a za nimi saně horské služby.

 

Záchrana!

 

Odvážní muži mi podávají ruce a s nedůvěrou si mne prohlížejí. „Co vy tady tak sám?“ ptají se mne dvojhlasně.

 

„Já tady vůbec nejsem sám. V kapse mám svého přítele. Je to můj mobil, který mne nikdy nezradí. A dálce vidím bílý kouř tepla, který vychází z komína domu mých přátel. Tak nejsem vůbec sám,“ odpovídám rozhodně a teple tisknu svůj mobil, který zachránil život člověka.

 

Vracím se zpět po mých neobratných stopách a v hlavě mi víří myšlenky. Moc rád bych věděl, kolika lidem už malý přítel mobil zachránil život. To se asi nedá spočítat. Ale určitě někde existuje počítač, který vše vede v evidenci. Ale není to určitě tak důležité.

 

Nejdůležitější je to, že tento vynález je určen k pomoci člověku a ne k jeho záhubě.

 

A to je moc dobré!