Matouš Paleček: Internet a handicap

13.03.2016 10:26

Jedu po široké chodbičce, po levé ruce mám knihovnu a po pravé vysoká středověká okna. Ze stěn na mne dýchá chladný vlhký vzduch, kterému se z druhé strany staví do cesty rozložitá masivní topení, a já i přes teplý ručně šitý svetr cítím jak mi po zádech běhá mráz, ale nemůžu s tím nic udělat. Celou cestu slyším halas stovek žáků mířících k aule - uctivě mi uhýbají a kývají na pozdrav. Já neodpovídám. Nechci a ani nemohu.

 

Software je naprogramován tak, že když ho zrovna nepotřebuji, prostě se vypne. To kvůli úspoře energie, abych nemusel neustále nabíjet. Zadívám se na okna a cítím, jak mi opět běhá mráz po zádech. Za skleněnými tabulkami, tam někde v dáli, se prohání lezavý vítr a za ním, ještě mnohem dál je les a za ním ještě mnohem mnohem dál je moře.

 

Ani si nevzpomínám kdy naposledy jsem tam byl. Jako bych to tehdy dokonce nebyl já, jako by to byl tehdy jiný člověk. Cítím, jak se mi začínají vybavovat vzpomínky dosud skryté hluboko v mysli. Jak jsem byl mlád. Jak jsem si hrál s kamarády, jak jsem jezdil na koni a jak jsem kormidloval veslařskou loď v našem týmu. Je to už tak dávno.

 

Snažím se na to nemyslet, ovšem čím víc se o to snažím, tím více se ty vzpomínky derou na povrch. Ty věci, co jsem tak dlouho ušlapával tvrdou prací, mi vyplouvají na povrch a já cítím, jak moc se mi chce brečet.

 

Dávám svému vozíku povel, aby zahnul doprava a zahýbám do haly. Nemůžu. Nemůžu brečet. Cítím, jak se mozek snaží dát pokyn mým slzným kanálkům, ale ty odmítají cokoli dělat. Začínám křičet. Sám - sám ve své mysli. Protože mě nikdo slyšet nemůže. Hrozně se chci pohnout, udělat jen jediný pohyb, jeden jediný krok, promluvit na někoho bez toho, aby má slova tlumočil cizí hlas naprogramovaný v software, jenž používám. Stydím se za sebe. Tak starý dědek a takhle vyvádět.

 

Jak se blížím k přednáškové hale poslouchám, jak můj vozík tiše mručí, když se pohybuje po studené mramorované podlaze univerzity a jak klapá ve chvíli, kdy najíždím do dveří. Stále ve mně všechno vře, ale už jsem se trochu uklidnil. Koneckonců přednášení a přemýšlení je to jediné, co ještě můžu dělat.

 

Vidím, jak se na mne upírají desítky párů očí, modrých i hnědých, malých i dokořán vykulených. Naviguji svůj stroj směrem doprostřed pódia, aby na mě bylo dobře vidět. Mnoho lidí si myslí, že jsem výjimečný, že jsem nejchytřejší žijící člověk a že jsem velmi neobyčejný muž. Spoustu z nich by možná bylo ochotno vyměnit mé znalosti za stejné postižení, které mne už tak dlouho sužuje, zato já bych dal cokoli, říkám opravdu cokoli za to, abych mohl být jen normální člověk, tak jako každý jiný a mohl se zase vézt na koni a nechat se ovívat větrem ve vlasech. Jmenuji se Stephen Hawking.

 

Proto prosím pamatujte a vždy, když se vám něco nebude dařit, si vzpomeňte, jaké neuvěřitelné štěstí máte. Vyběhněte ven a zaskotačte si tam, protože to je něco, co se nikdy nedá vyčíslit penězi, vědomostmi ani čímkoli jiným. A vy, jež to štěstí nemáte, postavte se tomu čelem, protože to ještě neznamená konec. Vždyť i nejchytřejší muž na planetě se nemůže už šedesát let pohnout, a přesto učí na univerzitě v Cambridge, je jedním z nejváženějších osob na světě a vtipkuje s děvčaty po  internetu.