Marie Macková: Chuck Norris

13.03.2016 10:05

Ruka? Ruka! Co tady dělá? Pomalu zaostřuji zrak. Aha. Ta ruka je moje. Ležím na podlaze své kanceláře. Opatrně sedám a zjišťuji škody na svém těle. Boule na čele, odřená tvář a asi obražená záda. Není to tak strašné. Tedy aspoň já tento názor zastávala. Moje lékařka se na to tvářila jinak. „Vidíte, že se to zhoršuje. Už nemůžete být sama. Ztrácíte vědomí několikrát za den. Před chvilkou v čekárně, když jste zkolabovala, jste přestala i dýchat!“

 

Hlavou mi běží ledacos. To je už opravdu konec? Vždyť mi není ani čtyřicet. Budu muset přestat pracovat? Doma se unudím.

 

Lékařka jako by mi četla myšlenky: „Po medicínské stránce už vám nepomůžu. Ale určitě jsou nějaké jiné možnosti. Vy jste odborník na sociální pomoc. Tak hledejte.“

 

Večer sedám k počítači. Strýček Google snad pomůže. A pomohl. Zjistila jsem, že můj zaměstnavatel hradí handicapovaným zaměstnancům osobní asistenty. Během pár dnů jsem vyřídila potřebné formality a začala se sžívat se svými asistenty. Od té chvíle jsem měla stále někoho vedle sebe. Fungovalo to skoro dva roky.

 

Už zase! Zoufale jsem se rozhlížela po zastávce. Nikdo nikde. Tramvaj zavřela dveře, zacinkala a odjela. Takže jsem zbytečně vstala včas, do práce stejně přijdu pozdě. Můj osobní asistent nedorazil. Pípla mi esemeska. Promiňte, při přestupu mi ujela tramvaj. Přijedu další.

 

„Ach jo. A tak je to každou chvíli. Bohužel spoje na sebe nenavazují vždy ideálně a nemohu po asistentech chtít, aby jezdili ranním rozjezdem a čekali na mne hodinu na zastávce,“ vyprávěla jsem odpoledne své lékařce. Vzhlédla ke mně od počítače.

 

„Když s vámi je to těžké. Přes svoje postižení jste akční až moc. Nemůžete po ostatních chtít, aby s vámi drželi to pekelné životní tempo.“ Potom se zahleděla někam mimo mne a usmála se sama pro sebe. „I když… něco mne napadlo,“ obrátila se zase ke mně. „Když jste si našla sama ty asistenty, tak třeba najdete i nějaké jiné řešení. Co ten pes? Chcete ho přece už dlouho, ne?“

 

„To ano, jenže nemohu mít psa, když jsem celý den v práci. Byl by to chudák,“ povzdechla jsem si.

 

„Však vy už něco vymyslíte. Koukněte na internet. Nebudu vám přece opakovat, že přes sociální pomoc jste odbornice vy,“ ukončila náš rozhovor lékařka.

 

Večer mi to nedalo. Třeba opravdu existují i psi pro jinak postižené. Otevřela jsem svůj počítač a připojila se k internetu. Procházela jsem různé odkazy. Postupně jsem zjistila, že existují asistenční psi a ti využívají vozíčkáři nebo neslyšící. Asistenční psi mohou být ale vycvičeni i pro autisty nebo osoby se záchvatovitým onemocněním. Diabetici, epileptici a… No to snad není možné! Oni se dají vycvičit i asistenční psi pro kardiaky?!

 

Hned jsem napsala email organizaci Helppes, která tento výcvik nabízela. Za měsíc jsem jela na pohovor a za rok jsem si jela pro svého asistenčního borderáčka. Má příznačné jméno. Chuck Norris. A postupně nahradil všechny mé osobní asistenty. Vždy je připraven. Ráno vstává dříve než já. Doprovází mne do zaměstnání, na nákupy, k lékaři i na výlety. Zkrátka je se mnou 24 hodin denně.  Jen si musím na internetu vždy zjistit, kam nás společně pustí
a kam ne. Bohužel ne vždy jsou asistenční psi vítáni…  A dokonce už nepotřebuji ani pomoc sousedů při kolapsu. Když zkolabuji, Chuck pošle přes mobilní telefon přednastavenou esemesku na záchranku. Tam už mne znají a přijedou společně s městskými strážníky, kteří mají klíče od mého bytu. I tuto službu jsem našla na internetu.

 

Pomoc ale potřebuji výjimečně. Chuck je jeden ze dvou psů v republice, který umí signalizovat srdeční kolaps dopředu. Díky tomu mohu kolapsům předcházet.

 

Po třech letech jsem zase svobodná. Strýček Google nezklamal.