Zraku ubývá, ne tak elánu do práce se psy

"Seš slepá, krávo?" Tahle nevybíravá slova kolemjdoucího, se kterým se téměř nevidomá Jitka na ulici srazila, byla nakopnutím k tomu, aby udělala první krok na cestě za svým (možná celoživotním) posláním – výcvikem vodicích psů.

Jitka Krejcárková má od narození kombinovanou oční vadu – problémy se sítnicí a světloplachost s poruchou barvocitu. Jak sama říká, za podmínek, ve kterých šeroslepí nebo světloplaší vidí alespoň něco, ona nevidí nic. "Dřív jsem svou vadu ostatním popisovala tak, že to, co zdravý člověk vidí na 30 metrů, já vidím na 30 centimetrů. Ale to už dneska taky není pravda, protože zrak se mi pořád horší a už teď jsem tak na třetině toho, co jsem viděla dřív," popisuje jedenačtyřicetiletá žena.

Vzhledem ke svému handicapu navštěvovala Jitka speciální školu pro děti se zbytky zraku v Praze ve Šporkově ulici, kam dojížděla z rodných Holešovic. Tehdy však ještě vodicího psa neměla – prvního čtyřnohého průvodce si opatřila až v šestnácti letech. Tomu ovšem předcházela...

 

Klíčová slova: