Život za život aneb Zcela vyčerpávající péče o mentálně retardované potomky

Psal jsem tehdy o matce, která se rozhodla pečovat doma o svého těžce mentálně postiženého syna – autistu. Pokoušel jsem se jí přemluvit, ať chodí na psychiatrii, nebo se z toho zhroutí. Dnes už je chlapec v ústavu. Paní se léčí na psychiatrii a fakt není dobrá. A já jsem už tehdy věděl, že to dobré nebude. Psal jsem: Jsem placen za to, abych snášel veřejnou nevoli při prezentaci nových myšlenek a boření starých tabu. Proto s plným vědomím, jak obrovský odpor to vyvolá, přináším příběh marnosti domácí péče o těžce mentálně retardovaného autistu. Jeho matka vyměnila svůj život za jeho pohodlí. A její příběh ukazuje, že podobný přístup nemá smysl. Těžce retardované děti patří do ústavů.

Olga mi po pár letech zavolala. Byl jsem zrovna na šnecích v Šáreckém údolí a ona se představila jako Olga. "Která Olga?" A paní Olga opakovala, že TA Olga, že prostě já, že Olga a tak. Trvalo pár minut, než jsem pochopil, o koho jde. Ale už po první minutě onoho představování bylo zřejmé, že paní, co volá, na tom není psychicky dobře. Sdělila mi, že syn dosáhl puberty – a v tu chvíli začal být, jak jí všichni říkali, agresivní a nebezpečný do té míry, že musel do ústavu. A ona najednou vidí, že patnáct let života, kdy poslouchala, jak hýká, a uklízela, co rozbil, je pryč a on – jediný smysl těch patnácti let – taky. A...

 

Klíčová slova: