Za práci bývají autisté vděční, jsou z nich loajální zaměstnanci

Dospívajícím i dospělým autistům pomáhá v celém Moravskoslezském kraji spolek Mikasa, který vede Michal Panáček.  

OSTRAVA Lidí s autismem bude ve společnosti přibývat. Podle statistik by mohli tvořit až 2,7 procenta narozených dětí. A zatímco dnes už je vybudovaná rozvětvená síť podpory a pomoci pro rodiny autistických dětí, pro dospívající a dospělé autisty zatím z velké části chybí. V kraji je průkopníkem těchto služeb spolek Mikasa sídlící v Ostravě.  

"Chodí k nám i padesátiletí lidé, kteří nám říkají, že se celý život cítili být jiní a teď si udělali volně dostupný test a zjistili, že mají autistické rysy, a chtějí pomoc," říká ředitel Mikasy Michal Panáček.  

- Můžete představit vaši organizaci, čím se konkrétně zabývá?  

Většina organizací v kraji zabývajících se autismem se zaměřuje na děti, my jsme ale jedni z mála, kteří se věnují dospívajícím a dospělým lidem s autismem včetně těch, jejichž chování je náročné na péči. Kromě samotných lidí s autismem se zaměřujeme také na podporu jejich pečujících. Služby jsou neomezené, od sedmi let výše, hodně k nám chodí i klienti, kteří mají čtyřicet nebo padesát let a zjistili, že mají autismus nebo jeho prvky, působí jim to problémy v životě a chtějí to řešit.  

- U dětí s autismem se řeší například problémy se vzděláváním. Jak je to u dospělých?  

Naši službu sociální rehabilitace vyhledávají například lidé, kteří mají problém najít si zaměstnání. Máme klienta, který vystudoval práva na Univerzitě Karlově a nevěděl, co dělat, aby si našel práci. Šel třeba na pohovor, ale tikaly tam hodiny a to ho rozrušilo tak silně, že z toho pohovoru utekl. My jsme mu pomáhali nacvičit, jak ty pohovory zvládnout, a pomáhali jsme mu najít práci. Nyní je zaměstnancem jednoho úřadu, kde mu vyčlenili prostor jen pro něj, vědí, že mu mají dát spisy na levou stranu před kancelář, on si je vezme, zpracuje, odpoledne je dá na pravou stranu a je vyřešeno. O lidech s autismem se říká, že ve chvíli, kdy najdou práci, bývají nejloajálnější zaměstnanci, protože jsou vděční za to, že dostali šanci pracovat.  

- To se ale týká lidí s takzvaným vysokofunkčním autismem?  

Ano, to se týká lidí s vysokofunkčním autismem a Aspergerovým syndromem. Porucha autistického spektra je velmi široká. Na druhé straně spektra jsou pak klienti, kteří mají dětský autismus nebo atypický autismus a třeba přidružené mentální postižení a jejich komunikace s okolím je omezena.  

- To jsou děti, které mohli lidé vidět v dokumentu Děti úplňku?  

Ano, to jsou lidé, kteří nemohou žít nikdy samostatně, budou vždy potřebovat nějakou podporu a péči.  

- A jak je to s klienty z druhého konce toho spektra? Jaké problémy řeší oni?  

U lidí s Aspergerovým syndromem nebo vysokofunkčním autismem, na nichž autismus na první pohled nepoznáte, bývá oslabená schopnost vést komunikaci, navazovat sociální vztahy a přemýšlet v kontextech. Přijdou třeba do místnosti a nevědí, jestli mají pozdravit, nebo když přijdou ke dveřím, které jsou zvenčí polstrované, tak nemusí vědět, kam zaklepat, protože je to jiná situace, než je běžná, a je nenapadne zaklepat na rám, ale otevřou a vejdou do místnosti. Ve chvíli, kdy to udělají na pohovoru, tak jsou diskvalifikovaní, protože vcházejí k někomu do kanceláře bez oznámení. Pořád jde o zdravotní postižení s určitou potřebnou mírou podpory, díky kterému může společnost tyto lidi odsouvat na okraj.  

- Jak se tedy dá pomáhat lidem s vysokofunkčním autismem?  

Možností podpory a pomoci je více, od kvalitně nastavených a cílených sociálních služeb, školství přes terapeutickou péči. Mnoho aktivit a služeb ale není dostupných, anebo jsou velmi drahé. Aby mohli lidé s vysokofunkčním autismem nebo Aspergerovým syndromem žít normálním životem, potřebujeme pro ně vytvořit vhodné podmínky – měli by mít možnost samostatně bydlet, což může být chráněné bydlení nebo samostatné bydlení za podpory odborníků. Setkáváme se s klientem, který by mohl žít a chtěl by žít samostatně, ale potřebuje, aby mu někdo řekl, dneska je zima, nemůžeš jít ven v kraťasech, obleč si kalhoty. Nebo ho podpořit v orientaci v čase a důsledcích – za patnáct minut musíš vyjít, nebo přijdeš pozdě do práce. Pro nás jsou tyto věci více méně běžné.  

- Ještě před deseti patnácti lety byl vůbec problém sehnat odborníky, kteří by autismus diagnostikovali, nebo najít podporu ve školském a sociálním systému. Je dnes situace lepší?  

U nás se to zlomilo teprve před osmi lety, kdy jsme zaregistrovali významný nárůst klientů s autismem. Původně jsme provozovali stacionář zaměřený na děti a dospívající s těžkým mentálním postižením a kombinovanými vadami. Tito klienti ale začali pomalu ubývat, a přibývali klienti s dětským a atypickým autismem v kombinaci s mentálním postižením a často také agresí. Postupně se tedy nejen naše organizace, ale také jiné začaly zaměřovat na problematiku autismu. Avšak ani dnes nemůžeme říct, že máme dostatek odborníků.  

- Ve společnosti je přitom za obraz člověka s Aspergerovým syndromem trochu považován Sheldon Cooper ze seriálu Teorie velkého třesku. Platí to, že když se tito lidé mohou soustředit na to, co je baví, že mají ve svém oboru velký úspěch? Nebo jim to autismus spíše ztěžuje?  

Problém je širší, protože každý člověk s autismem je specifický. Takže máme lidi, kteří milují jízdní řády, ale nikdy z nich nebudou vlakoví průvodci, protože tu práci nezvládnou z hlediska organizace práce. Máme lidi, kteří milují vesmír, ale nebudou z nich astronomové. Hodně se říká, že lidé s rysy Aspergerova syndromu jsou dobří ajťáci. Nepotřebují s nikým moc komunikovat, splní úkol, dobrý, splní další, dobrý, má to pro ně řád a smysl. Ideální je pro práci využít zájem těch lidí. Když ho baví skládat součástky, tak to bude ideální pracovník ve výrobě, kde se skládají třeba z drobných součástí počítače. Ke každému člověku s autismem je tak třeba přistupovat velmi individuálně, není žádná poučka, návod, jak to dělat u všech stejně, aby to fungovalo. I proto si myslím, že mnoho kolegů raději volí jednodušší cílové skupiny, než je tato.  

- Jak funguje hledání cesty k takovému klientovi?  

Jde o to, respektovat klienta a to, co ten klient říká. Udělat analýzu, co má rád a co ne. Co mu přináší potíže, co funguje. Jaké má funkční strategie. Děláme i pracovní profily, abychom zjistili, co ten člověk může a nemůže dělat. Někteří klienti mají třeba představu, že budou skvělí youtubeři, ale nemají na to ty dovednosti a zkušenosti. Snažíme se jim ukázat nácvikem před kamerou, jak by to ve skutečnosti vypadalo.  

- A další příklady?  

Například jeden klient říkal, že by se rád seznámil se slečnou a že je toho schopen. Tak jsem mu říkal: "Dobře, zahrajeme to. Já budu hrát dívku, co jde po ulici, a ty mne zkusíš oslovit." A on mne čapl za rameno, otočil si mne k sobě a říká mi: "Čau, jdeme na rande." A to jsou ty situace, kdy někteří lidé s autismem nevnímají, že jejich sociální komunikace není dobrá, že by se v tu chvíli nejspíše ta dívka otočila a dala mu facku. Snažíme se tedy klientům i reálně ukázat, zda nějakou dovednost mají, či ne, tak aby viděli, na čem mají pracovat.  

- Jakým způsobem pomáháte klientům s hledáním práce?  

Na pracovních pohovorech se snažíme fungovat v trojúhelníku klient, zaměstnavatel a my a snažíme se třeba zaměstnavateli vysvětlit, že mu nemůže v průběhu pohovoru zvonit telefon nebo že klienta rozhodí, když tam bude někdo pořád vcházet, nebo že tam budou skleněné dveře a za nimi budou neustále procházet lidé. Snažíme se zaměstnavatele vzdělávat i v tom, jak připravit pro naše klienty vhodné prostředí. Spolupracujeme teď s jednou velkou výrobní firmou, která je dokonce ochotna proškolit předáky, kteří vedou týmy, aby tam mohli lidé s autismem pracovat. Hledáme vhodné pracovní pozice, abychom je mohli našim klientům nabízet.  

- Jak to vlastně vypadá s počty lidí s autismem?  

Dříve se udával přírůstek 2,1 procenta mezi nově narozenými dětmi, teď už to číslo v některých výzkumech roste na 2,4 procenta a předpokládá se, že výhledově může ještě růst, a to už je poměrně hodně lidí. A tyto osoby budou dospívat a bude to další výrazná skupina, která tady bude a bude ji třeba integrovat do společnosti.  

A to jsou ty situace, kdy někteří lidé s autismem nevnímají, že jejich sociální komunikace není dobrá, že by se v tu chvíli nejspíše ta dívka otočila a dala mu facku.  

Foto: Spolek Mikasa, jehož je Michal Panáček ředitelem, pomáhá dospívajícím a dospělým autistům v celém kraji.  

FOTO ALEXANDR SATINSKÝ