Takové trapné postižení. "Nedoslýchavost mi přinesla spoustu trapasů i radostí"

O postižení sluchu se moc nemluví. Možná proto, že je na rozdíl od zrakových nebo fyzických handicapů takové trapné: na nedoslýchavého se musí mluvit pomalu a zřetelně, a stejně se pořád ptá: "Cože?" Nevidomého nebo nechodícího politujeme, musí to mít těžké. Ale nedoslýchavý? Ten to přece dělá těžké akorát svému okolí. O životě se sluchovým postižením píše Ada Bartlová i na základě vlastních zkušeností.

Když se řekne "postižený člověk", většině z nás se jako první vybaví osoba na vozíku, sportovec s protézou nebo autistické dítě. Ti se nejčastěji objevují v médiích, pořádají se pro ně dobročinné akce a sbírky. S nevidomými se moc nesetkáváme, i když připomínky jejich existence jsou všude kolem nás: hmatné pásy na chodníku, cedulky s Braillovým písmem na zastávkách MHD a nápisy vytlačené na krabičkách s léky. Neslyšící a nedoslýchaví nejsou vidět vůbec.