S kochleáry je svět přátelštější

Chtělo to videohovor, ale při něm diktafon nejede. Potřebovaly jsme se vidět. Cestou si ona nebyla jistá, jestli jí stačím a ty stovky metrů dám, a já zase nevěděla, jak za chůze zařídit, aby mohla odezírat. Mít slepého do party, měly jsme to komplet * Nakonec jsme se usadily v jedné ze školních tříd, kde třiapadesátiletá Ivana Zoulíková učí. S tabulí, rozvrhem a všemožnými pomůckami kolem jsme to vzaly od píky a probraly praktický život beze sluchu, se sluchadly a kochleárními implantáty. Osekat to jen na mateřství by totiž byla škoda.
Paní Zoulíková se prakticky hluchá už narodila. Sluchadla, která kvůli pozdě potvrzené diagnóze dostala až ve dvou a půl letech, jí pomáhala lépe se orientovat, takže je vysloveně vyžadovala. Musela natrénovat odezírání i mluvení a zvyknout si na zvuk vlastní řeči. Podobně soustředění a disciplinovaní s ní ale byli i její blízcí. Maminka s babičkou ji učily srozumitelně mluvit, tatínek inženýr hlídal kvalitu a nastavení sluchadel a společně ji poňoukali jak ke vzdělání, tak ke sportu. Přitom nemuseli, protože touhu vědět a zvládnout víc měla dávno v sobě.
Rodičovství jinak?Máma, táta, dítě, brácha, ségra, babička, děda… Rodina může znamenat hodně lidí, a tím i osudů. Nemocí, postižením nebo jinými okolnostmi se určitě nějak promění. Ale...