Ohlédnutí za literární soutěží Internet a můj handicap

Na březnové konferenci INSPO budou vyhlášeny Ceny ČSOB Internet a můj handicap. Ocení autory, kteří pravidelně a systematicky upozorňují na specifika života se zdravotním znevýhodněním. V Inspirante otiskneme některé z literárních prací, které uspěly v minulých patnácti ročnících.

Před deseti lety v soutěži zvítězil nevidomý Zdeněk Rybák s textem Jak mi internet získal respekt.
Zdeněk Rybák: Jak mi internet získal respekt
Šlapu si to holešovickým nádražím, které za ty roky, co odsud jezdím pravidelně do Vídně, znám lépe než svoje vlastní boty, když mi najednou někdo zařve do ucha: "Kam deš, mladej?" No nazdar, leknu se, zas jeden, co si myslí, že na nevidomého se musí řvát, aby pochopil, co se po něm chce. A proč mi proboha tyká? Známe se snad? Vlídně ale odpovím, že mířím na vlak do Vídně, co jede ze dvojky.

"Tak deme, já tam du taky," řekne a už mě tlačí před sebou. No to snad – říkám si, ale neprotestuju. Doufám, že se ho brzy zbavím. O tom, že by tohle individuum, ze kterého mocně táhne pivo a které se vyjadřuje hůř než prvňák, jelo také až do Vídně, silně pochybuju.

"Divim se, že tě máti pustí samotnýho," konverzuje cestou k vlaku. Uchechtnu se, protože si vzpomenu, jak jsem loni mamce přes internet zajišťoval zájezd do Egypta a zjišťoval jí všechny informace od čísla pokoje až po barvu chlupů velblouda, na kterém se bude vozit, a jak jsem ji doprovázel na letiště, protože v Praze se moc nepohybuje, ale nahlas řeknu: "Sem už velkej kluk, ne?"

"To jo," řekne shovívavě chlápek a říhne si. "Najdem nějaký kupéčko a já ti pomůžu si sednout," řve dál. Pomyslím si, že na vlastní zadek si umím sednout sám, ale chlápkovi slušně poděkuju.

Za chvíli už dorazíme do kupé, kde mnou mrští na nejbližší sedadlo. Pak mě ještě s jakousi samolibostí blahosklonně poplácá po rameni a řekne: "Ták, hezky seď, seš šikovnej. Já si teď budu číst." A v tom číst je snad slyšet hrdost na to, že on to umí, a zároveň lítost, že já to podle jeho...