„Mezi slyšícími si nepokecáme.“ Jak se žije lidem se čtyřmi smysly?
05.11. 2025 - 06:39
Nový prostor
Neslyšící, nedoslýchaví, ohluchlí. V České republice žije okolo pěti set tisíc lidí se ztrátou sluchu. Někteří z nich se do ticha narodili, jiní do něj vstoupili až v průběhu života – ani na jedny z nich ale slyšící většina nemyslí. Titulky nejsou všespásvšespásné, na odezírání je potřeba talent. Odhaduje se, že až pro patnáct tisíc neslyšících Čechů je čeština cizím jazykem.
Lidská společnost stojí z velké části na audiální komunikaci. „A kde je zvuk, tam pro nás vzniká bariéra,“ vysvětluje vlastní zkušenost Radka Nováková z Ústavu bohemistiky pro cizince a komunikace neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Když jedete v tramvaji a neslyšíte, nevíte, že je změna trasy. Nedomluvíte se s lékařem. Nedozvíte se nic z televize. Málokdo z většinové společnosti si uvědomuje, jak neslyšící každý den bojuje v úplně obyčejných situacích – v obchodě, v dopravě, na úřadech,“ vyjmenovává konkrétní příklady Nováková a pokračuje: „Neustále nerozumíme nebo někdo nerozumí nám. Když už je někdo ochotný si psát a ztrácet s námi čas, v dnešní společnosti tak drahocenný, trvá to dlouho a komunikace je omezena na minimum. Zkrátka mezi slyšícími si nepokecáme.“ Změna trasy tramvaje není jediná nenadálá situace, která se ve veřejném prostoru ohlašuje zvukově. Zatímco v Česku upozorňují zejména sirény nebo hlášení v rozhlase, jinde informuje občany třeba SMS. „Velmi časté jsou také situace, kdy je ze strany různých institucí podceňována důležitost tlumočníka a trvají na tom, že se to přeci zvládne, když bude daná osoba odezírat,“ říká Eva Štípková z organizace Tichý svět, která poskytuje osobám se sluchovým a kombinovaným postižením všestrannou podporu v podobě sociálních služeb s cílem ulehčit začlenění se do společnosti. „Odezírání je ale dovednost, která není u všech stejná a rozhodně není vhodná k tomu, aby pouze tímto způsobem byly předávány složité a důležité informace,“ doplňuje. Digitální prostředí je na rozdíl od toho fyzického vůči ztrátě sluchu vlídnější. Videa bývají opatřena titulky, tu a tam se objeví i tlumočení do znakového jazyka. Zlepšení srozumitelnosti webových stránek a aplikací slibují i nejnovější zákony.
Není jedno jako druhé
Když mluvená čeština není smyslově přístupná, nabízí se její vizualizovaná, psaná podoba, nicméně ani ta není zárukou dostupnosti informací. Komunikační potřeby se člověk od člověka liší. Zatímco totiž nedoslýchavý nebo ohluchlý člověk mívá jako mateřštinu češtinu, neslyšícímu bývá mateřským český znakový jazyk (ČZJ). Ten se neodlišuje pouze svou modalitou, ale má také odlišná pravidla gramatiky. Slova se řadí lineárně jedno za druhým, kdežto znakový jazyk dokáže vyjadřovat i několik významových jednotek současně a umisťovat je do trojrozměrného prostoru. Artikuluje celou horní polovinou těla a pracuje s různými tvary ruky, pohyby a umístěním. Jazykový význam nese i mimika. „Neslyšící, kteří znakují, se tak často dostávají do složitých situací z důvodu špatného porozumění i informacím v psaném textu,“ říká Eva Štípková. Dle Novákové za to může nevhodná forma výuky. Jelikož je pro neslyšící Čechy čeština cizím jazykem, měla by se vyučovat metodou pro cizince a ideálně kombinací psané formy a v ČZJ. Dnešní generace dospělých neslyšících vyrůstala v době, kdy se ve školách o vizuální komunikaci příliš neuvažovalo. Znakový jazyk se do výuky nezačleňoval a neslyšící děti se učily češtinu stejně jako jejich spolužáci. „Učitelé na ně mluvili česky, ale ony jim nerozuměly. Jazyk se učily jen z kusých informací a odezírání, které navíc není přirozené pro každého,“ říká Nováková. Výsledkem je, že si češtinu mnozí nikdy plně neosvojili. A v zemi, kde je každý „češtinářem“, se chyby neodpouštějí.
Ne všichni neslyšící si rozumějí
Znakové jazyky se formovaly hlavně tam, kde se potkávalo více neslyšících, zejména pak ve školách zakládaných v Evropě od konce 18. století. „V českých zemích je klíčovým rokem rok 1786, kdy byla v Praze založena jedna z nejstarších škol pro neslyšící v Evropě,“ vysvětluje Lenka Okrouhlíková, expertka na dějiny a gramatiku ČZJ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Právě tam se začal utvářet český znakový jazyk. Nejstarší záznamy znaků pocházejí z roku 1834 a některé z nich se používají dodnes. Historické bádání je však obtížné. Znakové jazyky nemají psanou podobu, zachovalo se jen málo pramenů a výzkumu se věnuje jen několik odborníků,“ pokračuje. Vzhledem k tomu, že sloužily primárně k okamžité interakci, se mnohdy formovaly nezávisle na sobě. Český znakový jazyk je si historicky blízký například s tím rakouským. „Přesný rodokmen znakových jazyků geneticky spjatých s českým znakovým jazykem však zatím nemáme,“ říká expertka. Pro potřeby mezinárodní komunikace vznikl umělý systém, z něhož národní jazyky občas čerpají při vytváření nových znaků, řada neslyšících „znakovému esperantu“ ale nerozumí. Stejně jako v mluvených jazycích existují i regionální variety národních jazyků a odlišně se vyjadřují i různé generace. Jazykovou bariéru řeší tedy tu a tam jak Moravané s Čechy, tak i dospělí s teenagery. „Na rozdíl od mluvených jazyků však u těch znakových nelze mluvit o spisovné a nespisovné podobě v tradičním smyslu. Neexistuje totiž žádná psaná norma, která by určovala, co je správně,“ upřesňuje Okrouhlíková s tím, že standardizovanější podobu jazyka vytváří především snaha o jeho užívání ve veřejném prostoru. „Největším omylem je podle mě domněnka veřejnosti, že neslyšící jsou postižení chudáci, kteří nemají plnohodnotný život a nebudou nikdy samostatní,“ říká Nováková. „Přitom jediné, v čem jsou omezeni, je komunikace a přístupnost k informacím,“ dodává. Další obvyklý stereotyp, na který Nováková poukazuje, souvisí s vnějšími projevy poruchy sluchu, tedy potížemi srozumitelně mluvit. Okolí pak takového člověka častokrát vnímá jako hloupého, mentálně zaostalého nebo postiženého.
Znakový jazyk se do výuky nezačleňoval a neslyšící děti se učily češtinu stejně jako jejich spolužáci.
Nejedná se přitom vůbec o otázku intelektu, ale o otázku sluchu. „Inteligence neslyšících se pohybuje na stejné škále jako ve většinové společnosti – najdou se jedinci nadprůměrně i podprůměrně inteligentní,“ doplňuje Nováková. Od revoluce se ale přeci jen nějaký pokrok v informovanosti udál. „Za socialismu většinová společnost vnímala neslyšící jako postižené, kterým je potřeba opravit sluch a pomáhat ve všech aspektech života,“ popisuje Nováková. Dnes už „medicínský pohled“ postupně ustupuje a neslyšící jsou stále častěji vnímáni jako jazyková a kulturní menšina.
Informace pro všechny? V zákoně ano, v praxi nikoliv
Přestože právo na informace patří mezi základní lidská práva, dostupnost mediálních výstupů pro tuto menšinu v České republice zdaleka není samozřejmostí. Výzkum kolektivu autorů z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy z roku 2022 ukázal, že médium pouze necelé pětiny oslovených českých novinářů vytváří obsah přístupný lidem se sluchovým či zrakovým postižením. Zároveň však není zcela jasné, jak novináři samotný pojem „přístupnost“ chápou. „Více než čtyři z deseti respondentů přiznávají, že výstupy jejich média nejsou lidem se zrakovým a sluchovým postižením přizpůsobené. Otázkou zůstává, zda bychom k této skupině neměli připočítat i dalších 38 % dotázaných, kteří na tuto otázku nedokázali odpovědět,“ shrnuje výsledky spoluautorka výzkumu Adriana Dergam. Tři roky stará data se Nový Prostor rozhodl porovnat s vlastním drobným šetřením. Ačkoli výsledky nejsou reprezentativní, naznačují mírně optimističtější trend: dvě třetiny oslovených novinářů uvedly, že jejich obsah je přístupný lidem se sluchovým postižením. Nejčastěji mají zajišťovat dostupnost pomocí titulkování, přičemž stále více spoléhají na nástroje umělé inteligence. Titulky nicméně pomáhají pouze těm, kteří umějí dobře česky, a tlumočených pořadů do ČZJ je stále naprosté minimum. K lepší přístupnosti sdělení přitom mohou přispět i častější infografiky, ale i přepis nebo jednodušší jazyk.
Titulkování televizím ukládá také zákon. Nejpřísnější je na Českou televizi, která je povinna opatřit alespoň 70 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky a alespoň 2 % mediálních produktů vyrobit v ČZJ nebo ho simultánně tlumočit. Podle poslední analýzy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se jí daří zpřístupňovat naprostou většinu pořadů. Kvalita skrytých titulků ale značně kolísá v závislosti na typu pořadu, přičemž nejhůř z toho vyšly právě sportovní zápasy a zpravodajské a publicistické relace. Lepší má být situace u zábavního a dětského obsahu. Monitoring odhalil také opakovaná zjednodušení oproti mluvenému slovu, která ale ve výsledku přispívala ke snadnějšímu porozumění textu. Ostatní vysílatelé mají zákonnou povinnost otitulkovat alespoň 15 % svého vysílání. „Většina televizí to ovšem neplní nebo obchází tím, že opakují některé titulkované filmy, pořady, a to třeba v nočních hodinách,“ upozorňuje Štípková. Soukromá média odrazuje od zpřístupňování obsahu především omezený rozpočet a domnělý nezájem publika. Běžně se objevuje argument: „Tvorba pro menšiny je přece úkolem veřejnoprávní televize.“ V takový moment se jako přirozený protiargument nabízí: „Od kdy je přístupnost nadstandardem?“ ?
Neustále nerozumíme nebo někdo nerozumí nám. Když už je někdo ochotný si psát a ztrácet s námi čas, v dnešní společnosti tak drahocenný, trvá to dlouho a komunikace je omezena na minimum. Pohled pracovníků zpravodajských médií na tvorbu obsahů pro lidi s postižením Vytvářet obsahy pro lidi s postižením a o lidech s postižením by mělo být odpovědností: pouze médií veřejné služby pouze soukromých médií soukromých i veřejnoprávních médií nevím / nedokážu posoudit
Pohled pracovníků zpravodajských médií na přístupnost obsahů jejich redakcí lidem se zrakovým a sluchovým postižením (přístupný design, tlumočení do znakového jazyka apod.) Jsou výstupy vašeho média (včetně webu) přístupné lidem se zrakovým a sluchovým postižením (přístupný design, tlumočení do znakového jazyka apod.)? ano ne nevím Zdroj grafů: výzkum Digitální doba s lidskou tváří, léto 2022, IKSŽ FSV UK (n = 620, z toho 451 novinářek a novinářů)
Lidská společnost stojí z velké části na audiální komunikaci. „A kde je zvuk, tam pro nás vzniká bariéra,“ vysvětluje vlastní zkušenost Radka Nováková z Ústavu bohemistiky pro cizince a komunikace neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Když jedete v tramvaji a neslyšíte, nevíte, že je změna trasy. Nedomluvíte se s lékařem. Nedozvíte se nic z televize. Málokdo z většinové společnosti si uvědomuje, jak neslyšící každý den bojuje v úplně obyčejných situacích – v obchodě, v dopravě, na úřadech,“ vyjmenovává konkrétní příklady Nováková a pokračuje: „Neustále nerozumíme nebo někdo nerozumí nám. Když už je někdo ochotný si psát a ztrácet s námi čas, v dnešní společnosti tak drahocenný, trvá to dlouho a komunikace je omezena na minimum. Zkrátka mezi slyšícími si nepokecáme.“ Změna trasy tramvaje není jediná nenadálá situace, která se ve veřejném prostoru ohlašuje zvukově. Zatímco v Česku upozorňují zejména sirény nebo hlášení v rozhlase, jinde informuje občany třeba SMS. „Velmi časté jsou také situace, kdy je ze strany různých institucí podceňována důležitost tlumočníka a trvají na tom, že se to přeci zvládne, když bude daná osoba odezírat,“ říká Eva Štípková z organizace Tichý svět, která poskytuje osobám se sluchovým a kombinovaným postižením všestrannou podporu v podobě sociálních služeb s cílem ulehčit začlenění se do společnosti. „Odezírání je ale dovednost, která není u všech stejná a rozhodně není vhodná k tomu, aby pouze tímto způsobem byly předávány složité a důležité informace,“ doplňuje. Digitální prostředí je na rozdíl od toho fyzického vůči ztrátě sluchu vlídnější. Videa bývají opatřena titulky, tu a tam se objeví i tlumočení do znakového jazyka. Zlepšení srozumitelnosti webových stránek a aplikací slibují i nejnovější zákony.
Není jedno jako druhé
Když mluvená čeština není smyslově přístupná, nabízí se její vizualizovaná, psaná podoba, nicméně ani ta není zárukou dostupnosti informací. Komunikační potřeby se člověk od člověka liší. Zatímco totiž nedoslýchavý nebo ohluchlý člověk mívá jako mateřštinu češtinu, neslyšícímu bývá mateřským český znakový jazyk (ČZJ). Ten se neodlišuje pouze svou modalitou, ale má také odlišná pravidla gramatiky. Slova se řadí lineárně jedno za druhým, kdežto znakový jazyk dokáže vyjadřovat i několik významových jednotek současně a umisťovat je do trojrozměrného prostoru. Artikuluje celou horní polovinou těla a pracuje s různými tvary ruky, pohyby a umístěním. Jazykový význam nese i mimika. „Neslyšící, kteří znakují, se tak často dostávají do složitých situací z důvodu špatného porozumění i informacím v psaném textu,“ říká Eva Štípková. Dle Novákové za to může nevhodná forma výuky. Jelikož je pro neslyšící Čechy čeština cizím jazykem, měla by se vyučovat metodou pro cizince a ideálně kombinací psané formy a v ČZJ. Dnešní generace dospělých neslyšících vyrůstala v době, kdy se ve školách o vizuální komunikaci příliš neuvažovalo. Znakový jazyk se do výuky nezačleňoval a neslyšící děti se učily češtinu stejně jako jejich spolužáci. „Učitelé na ně mluvili česky, ale ony jim nerozuměly. Jazyk se učily jen z kusých informací a odezírání, které navíc není přirozené pro každého,“ říká Nováková. Výsledkem je, že si češtinu mnozí nikdy plně neosvojili. A v zemi, kde je každý „češtinářem“, se chyby neodpouštějí.
Ne všichni neslyšící si rozumějí
Znakové jazyky se formovaly hlavně tam, kde se potkávalo více neslyšících, zejména pak ve školách zakládaných v Evropě od konce 18. století. „V českých zemích je klíčovým rokem rok 1786, kdy byla v Praze založena jedna z nejstarších škol pro neslyšící v Evropě,“ vysvětluje Lenka Okrouhlíková, expertka na dějiny a gramatiku ČZJ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Právě tam se začal utvářet český znakový jazyk. Nejstarší záznamy znaků pocházejí z roku 1834 a některé z nich se používají dodnes. Historické bádání je však obtížné. Znakové jazyky nemají psanou podobu, zachovalo se jen málo pramenů a výzkumu se věnuje jen několik odborníků,“ pokračuje. Vzhledem k tomu, že sloužily primárně k okamžité interakci, se mnohdy formovaly nezávisle na sobě. Český znakový jazyk je si historicky blízký například s tím rakouským. „Přesný rodokmen znakových jazyků geneticky spjatých s českým znakovým jazykem však zatím nemáme,“ říká expertka. Pro potřeby mezinárodní komunikace vznikl umělý systém, z něhož národní jazyky občas čerpají při vytváření nových znaků, řada neslyšících „znakovému esperantu“ ale nerozumí. Stejně jako v mluvených jazycích existují i regionální variety národních jazyků a odlišně se vyjadřují i různé generace. Jazykovou bariéru řeší tedy tu a tam jak Moravané s Čechy, tak i dospělí s teenagery. „Na rozdíl od mluvených jazyků však u těch znakových nelze mluvit o spisovné a nespisovné podobě v tradičním smyslu. Neexistuje totiž žádná psaná norma, která by určovala, co je správně,“ upřesňuje Okrouhlíková s tím, že standardizovanější podobu jazyka vytváří především snaha o jeho užívání ve veřejném prostoru. „Největším omylem je podle mě domněnka veřejnosti, že neslyšící jsou postižení chudáci, kteří nemají plnohodnotný život a nebudou nikdy samostatní,“ říká Nováková. „Přitom jediné, v čem jsou omezeni, je komunikace a přístupnost k informacím,“ dodává. Další obvyklý stereotyp, na který Nováková poukazuje, souvisí s vnějšími projevy poruchy sluchu, tedy potížemi srozumitelně mluvit. Okolí pak takového člověka častokrát vnímá jako hloupého, mentálně zaostalého nebo postiženého.
Znakový jazyk se do výuky nezačleňoval a neslyšící děti se učily češtinu stejně jako jejich spolužáci.
Nejedná se přitom vůbec o otázku intelektu, ale o otázku sluchu. „Inteligence neslyšících se pohybuje na stejné škále jako ve většinové společnosti – najdou se jedinci nadprůměrně i podprůměrně inteligentní,“ doplňuje Nováková. Od revoluce se ale přeci jen nějaký pokrok v informovanosti udál. „Za socialismu většinová společnost vnímala neslyšící jako postižené, kterým je potřeba opravit sluch a pomáhat ve všech aspektech života,“ popisuje Nováková. Dnes už „medicínský pohled“ postupně ustupuje a neslyšící jsou stále častěji vnímáni jako jazyková a kulturní menšina.
Informace pro všechny? V zákoně ano, v praxi nikoliv
Přestože právo na informace patří mezi základní lidská práva, dostupnost mediálních výstupů pro tuto menšinu v České republice zdaleka není samozřejmostí. Výzkum kolektivu autorů z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy z roku 2022 ukázal, že médium pouze necelé pětiny oslovených českých novinářů vytváří obsah přístupný lidem se sluchovým či zrakovým postižením. Zároveň však není zcela jasné, jak novináři samotný pojem „přístupnost“ chápou. „Více než čtyři z deseti respondentů přiznávají, že výstupy jejich média nejsou lidem se zrakovým a sluchovým postižením přizpůsobené. Otázkou zůstává, zda bychom k této skupině neměli připočítat i dalších 38 % dotázaných, kteří na tuto otázku nedokázali odpovědět,“ shrnuje výsledky spoluautorka výzkumu Adriana Dergam. Tři roky stará data se Nový Prostor rozhodl porovnat s vlastním drobným šetřením. Ačkoli výsledky nejsou reprezentativní, naznačují mírně optimističtější trend: dvě třetiny oslovených novinářů uvedly, že jejich obsah je přístupný lidem se sluchovým postižením. Nejčastěji mají zajišťovat dostupnost pomocí titulkování, přičemž stále více spoléhají na nástroje umělé inteligence. Titulky nicméně pomáhají pouze těm, kteří umějí dobře česky, a tlumočených pořadů do ČZJ je stále naprosté minimum. K lepší přístupnosti sdělení přitom mohou přispět i častější infografiky, ale i přepis nebo jednodušší jazyk.
Titulkování televizím ukládá také zákon. Nejpřísnější je na Českou televizi, která je povinna opatřit alespoň 70 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky a alespoň 2 % mediálních produktů vyrobit v ČZJ nebo ho simultánně tlumočit. Podle poslední analýzy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se jí daří zpřístupňovat naprostou většinu pořadů. Kvalita skrytých titulků ale značně kolísá v závislosti na typu pořadu, přičemž nejhůř z toho vyšly právě sportovní zápasy a zpravodajské a publicistické relace. Lepší má být situace u zábavního a dětského obsahu. Monitoring odhalil také opakovaná zjednodušení oproti mluvenému slovu, která ale ve výsledku přispívala ke snadnějšímu porozumění textu. Ostatní vysílatelé mají zákonnou povinnost otitulkovat alespoň 15 % svého vysílání. „Většina televizí to ovšem neplní nebo obchází tím, že opakují některé titulkované filmy, pořady, a to třeba v nočních hodinách,“ upozorňuje Štípková. Soukromá média odrazuje od zpřístupňování obsahu především omezený rozpočet a domnělý nezájem publika. Běžně se objevuje argument: „Tvorba pro menšiny je přece úkolem veřejnoprávní televize.“ V takový moment se jako přirozený protiargument nabízí: „Od kdy je přístupnost nadstandardem?“ ?
Neustále nerozumíme nebo někdo nerozumí nám. Když už je někdo ochotný si psát a ztrácet s námi čas, v dnešní společnosti tak drahocenný, trvá to dlouho a komunikace je omezena na minimum. Pohled pracovníků zpravodajských médií na tvorbu obsahů pro lidi s postižením Vytvářet obsahy pro lidi s postižením a o lidech s postižením by mělo být odpovědností: pouze médií veřejné služby pouze soukromých médií soukromých i veřejnoprávních médií nevím / nedokážu posoudit
Pohled pracovníků zpravodajských médií na přístupnost obsahů jejich redakcí lidem se zrakovým a sluchovým postižením (přístupný design, tlumočení do znakového jazyka apod.) Jsou výstupy vašeho média (včetně webu) přístupné lidem se zrakovým a sluchovým postižením (přístupný design, tlumočení do znakového jazyka apod.)? ano ne nevím Zdroj grafů: výzkum Digitální doba s lidskou tváří, léto 2022, IKSŽ FSV UK (n = 620, z toho 451 novinářek a novinářů)
Klíčová slova: