Čas zoufalství a beznaděje. Rodiny si neumí poradit s péčí o starého člověka

Jednašedesátiletá Alena se nedávno rozplakala v kanceláři jednoho ze středočeských domovů seniorů. Více než dva roky doma pečuje o mámu, která nechodí a výrazně se zhoršuje i její schopnost komunikovat. Alena se v poslední době cítí tak vyčerpaná, že se občas z pocitu beznaděje rozpláče. "Nevím, co mám dělat. Mám přihlášky v několika domovech pro seniory, ale není místo. Celé noci nespím, v práci pak nestojím za nic. Vím, že šéfová se mnou není spokojená, ale já to tam přece musím do penze nějak vydržet. Jenže maminka ze spaní křičí, vstávám k ní několikrát za noc, není už ani trochu soběstačná, dělám kolem ní úplně vše. Můj manžel je už v penzi. Má srdeční vadu, takže by potřeboval klid, místo toho se mnou mámu tahá po bytě, zvedá ji, když jí děláme hygienu. Dříve jsme ji nechávali na pár hodin samotnou doma, teď nemůžeme, několikrát jsme ji našli u postele na zemi. V pečovatelské službě nám rezervovali speciální polohovací lůžko, u kterého se dá zvednou zábrana proti pádu, ale zatím na něj čekáme," vypráví. Pracuje jako účetní a má strach, že kvůli svému vyčerpání a nervozitě udělá v práci chybu. Vypráví a v očích má slzy. "Jsem nemožná. Stydím se...