„Knihy o handicapu a poruchách mají dětem přiblížit odlišnost přirozeně“ říká autorka Markéta Vítková

Autorka dětských knih Markéta Vítková se ve své tvorbě dlouhodobě věnuje tématům různých handicapů a poruch – od nevidomých přes autismus až po neslyšící. Inspiraci přitom čerpá nejen z osobních zkušeností, ale i ze spolupráce s lidmi, jejichž příběhy zpracovává. Na besedy s dětmi ji navíc zpočátku doprovázel i nevidomý tchán, otec jejího partnera, což dětem umožňovalo setkat se s autentickou zkušeností.

Co vás osobně přivedlo k tomu věnovat se ve své tvorbě právě tématům handicapu?

M. V. Impulzem pro mě byla osobní zkušenost v rodině. Když jsem se seznámila s partnerem, jeho otec byl nevidomý, a já jsem se začala setkávat s běžnými situacemi, které si člověk bez této zkušenosti často neuvědomí – například jestli jsou dveře otevřené nebo zavřené, což bylo pro tchána velmi nebezpečné, kdyby zůstaly napůl otevřené, nebo že je důležité ukládat při mytí nádobí ostré nože vždy na stejné místo. V té době jsem už psala pro děti a napadlo mě, že bych tyto zkušenosti mohla dětem přiblížit prostřednictvím knihy. Na některé besedy mě navíc zpočátku doprovázel právě on, takže děti měly možnost setkat se s reálnou zkušeností nevidomého člověka.

Ve svých knihách se dotýkáte různých oblastí – například nevidomých, autismu či dalších odlišností. Jak si vybíráte jednotlivá témata?

M. V. Zpočátku jsem se nechtěla věnovat dalším handicapům, protože mi chyběla osobní zkušenost. Postupně mě ale oslovovali lidé z praxe i čtenáři – například lidé, kteří četli Narozeninovou kočku o problematice zrakového postižení a sdíleli se mnou své vlastní zkušenosti. Zároveň mě oslovil i spolužák, který pracoval v centru pro děti s autismem, a po vydání první knihy mi navrhl, zda bych nechtěla zpracovat i toto téma. Díky tomu vznikla další kniha. Podobně jsem se dostala i k dalším příběhům a konkrétním lidem, jejichž zkušenosti jsem mohla zpracovat.

Vaše knihy se věnují různým typům odlišností. Jaký je jejich společný cíl?

M. V. Ráda bych u dětí vzbudila empatii a zároveň přispěla k tomu, aby se téma handicapu a poruch více dostávalo do škol. Důležité je pro mě přirozené pochopení odlišnosti. Nejde jen o edukaci, ale o to, aby děti dokázaly vnímat svět z pohledu druhého a nebály se odlišnosti.

Vaše tvorba zahrnuje více knih s různými tématy. Můžete je krátce přiblížit?

M. V. První kniha se věnovala zrakovému handicapu (Narozeninová kočka – pozn. autora). Později vznikla kniha o autismu (Jak barevná je modrá), která ukazuje, jak dívka s autismem vnímá běžné situace, a zároveň zdůrazňuje, že každý člověk s autismem je jiný. Příběh je doplněn pohledem dalších dětí, což pomáhá lépe pochopit různé situace. Další knihy se věnují například vozíčkářům (Vozíčkov) nebo sluchovému handicapu. V knize Nezvuky jsem představila pět osobností z komunity neslyšících a snažila jsem se ukázat jejich život z různých úhlů. Zajímavé pro mě bylo, že samotní neslyšící vnímali knihu jako osvětovou i pro svou vlastní komunitu.

Jak reagují děti na téma slepoty nebo jiných handicapů při besedách?

M. V. Reakce jsou velmi různorodé a záleží na věku i konkrétní skupině. U menších dětí se někdy objevuje větší strach, starší děti naopak kladou konkrétní otázky. Často si také zkoušejí zavázat oči, aby si alespoň částečně představily, jaké to je. V naprosté většině ale vidím, že v nich téma něco zanechá a přemýšlejí o něm i po besedě. Podobné je to i u dalších handicapů – děti reagují otevřeně a často se ptají na věci, které by dospělého ani nenapadly.

Jaké reakce zaznamenáváte od učitelů a pedagogů, kteří s vašimi knihami pracují?

M. V. Velmi záleží na konkrétním učiteli a jeho možnostech. Někteří pedagogové chtějí s tématem pracovat dál, zkoušejí aktivity společně s dětmi a vracejí se k nim i v dalších hodinách. Učitelé mají ale náročnou práci a setkávám se i s tím, že prostor pro hlubší práci s tématem nemají.

Setkala jste se ve své tvorbě s kritikou nebo zpětnou vazbou přímo od lidí s handicapem?

M. V. Zpětná vazba je různorodá. U knihy o nevidomých jsem spolupracovala s rodinou i s organizacemi, vznikla také audiokniha a kniha se dostala i do Braillova písma. Setkala jsem se ale i s nepochopením, například při přihlášení knihy do soutěže haptických knih. Na druhou stranu mě velmi potěšily pozitivní reakce – například když mi nevidomý čtenář řekl, že knihu četl se svou vidící neteří, což pro mě znamenalo skutečné propojení světů. Podobné pozitivní ohlasy jsem zaznamenala i u knih o autismu, vozíčkářích nebo neslyšících.

Vaše semináře se jmenují „Jaké to je být nevidomý“. Nemůže krátká simulace slepoty vytvářet zkreslený obraz reality?

M. V. Snažím se vždy zdůrazňovat, že jde pouze o krátkou zkušenost, která nemůže plně vystihnout realitu života nevidomého člověka. Cílem je spíše přiblížit některé situace a otevřít diskusi.

Někteří nevidomí upozorňují, že podobné simulace vedou k pocitu bezmoci. Jak tento problém vnímáte?

M. V. Je důležité s tímto rizikem pracovat a vysvětlovat dětem, že nevidomí lidé mají vyvinuté strategie a dovednosti, které jim umožňují fungovat samostatně. Simulace má být pouze úvodem k pochopení, ne konečným obrazem reality.

Vnímáte rozdíl mezi „mluvit o nevidomých“ a „mluvit za nevidomé“?

M. V. Ano, ten rozdíl vnímám velmi silně. Nemyslím si, že bych mohla mluvit za nevidomé, proto vždy říkám, že nemohu odpovědět za nevidomého člověka a snažím se vycházet z konkrétních zkušeností lidí, se kterými spolupracuji.

Foto: Markéta Vítková