Zapojení lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním do péče o duševní zdraví se v posledních letech stává jedním z klíčových prvků moderní reformy služeb. Český Národní akční plán pro duševní zdraví 2020–2030 dokonce počítá s legislativním ukotvením peer konzultantů i jejich stabilním financováním. Zahraniční výzkumy však současně upozorňují na důležitou otázku: jak zajistit, aby peer podpora neztratila svou podstatu a nestala se jen další „profesí“ pohlcenou zdravotnickým systémem.
Tato otázka není pouze teoretická. Každodenní zkušenost peer konzultantů ukazuje, že právě jejich jedinečná role založená na sdílené zkušenosti a lidském porozumění je tím, co může péči o duševní zdraví skutečně proměnit.
Italská lekce: Peer jako most, ne jako „bývalý pacient“
Studie publikovaná v časopise Community Mental Health Journal, kterou vedla Giulia Pollice z Univerzity v Modeně a Reggiu Emilia, sledovala integraci peer konzultantů v italském regionu Friuli Venezia Giulia. Výzkum probíhal šest měsíců a zahrnoval pozorování i rozhovory s peer pracovníky a dalšími odborníky.
Výsledky ukázaly, že peer konzultanti dokážou významně posilovat naději a snižovat sebestigmatizaci u lidí s duševním onemocněním. Současně podporují jejich sociální začleňování a fungují jako důležitý komunikační most mezi odborníky a uživateli služeb. Peer pracovníci navíc často aktivně prosazují práva klientů a pomáhají jim orientovat se v systému péče.
Právě tato role „mostu“ je v praxi často nenahraditelná, protože peer konzultant rozumí oběma světům — světu odborníků i světu lidí s duševním onemocněním. To potvrzuje i zkušenost Katky, peer konzultantky z Centra duševního zdraví pro Prahu 9:
Pracuji v multidisciplinárním týmu, kde jsou psychiatři, psychologové, sestřičky i sociální pracovníci. Já tam vnáším ten lidský pohled ‚z druhé strany‘. Svou vlastní zkušenost používám k tomu, abych pomáhala lidem v podobné situaci.
Katka pracuje s klienty nejen při rozhovorech, ale i v běžných životních situacích — doprovází je na úřady, chodí s nimi sportovat nebo sdílí vlastní zkušenosti s léčbou. Právě tato blízkost a lidskost je tím, co peer podporu odlišuje od klasické zdravotnické péče.
Výzkum ale zároveň upozornil i na problémy, které tuto roli ohrožují. Peer konzultanti se často setkávají se stigmatem a předsudky ze strany kolegů, kteří je vnímají především jako bývalé pacienty, nikoli jako rovnocenné členy týmu. Další komplikací bývá přidělování podřadných úkolů, které nesouvisejí s peer podporou, což vede k tomu, že jsou peeři vnímáni jako levnější náhrada jiných odborníků. Významným problémem je také mocenská nerovnováha mezi peery a ostatními profesionály. V některých případech jsou navíc peer konzultanti využíváni pouze jako nástroj, který má klienty přimět k lepší spolupráci s lékaři.
Tato rizika mohou vést k tomu, že peer konzultant přestane být průvodcem nadějí a stane se jen doplňkem systému.
Nástrahy profesionalizace: Když se peer stává „juniorním klinikem“
Další studie publikovaná v Canadian Journal of Bioethics upozorňuje na rizika profesionalizace peer podpory v USA a Kanadě. Autoři varují, že postupné začleňování peerů do formálních struktur může vést ke ztrátě jejich autonomie a původního poslání.
Profesionalizace sice přináší stabilitu a finanční zajištění, zároveň však může vést k tomu, že se vzdělávání peer konzultantů zaměřuje více na klinické dovednosti než na zkušenostní znalosti. Hrozí také ztráta autenticity a vznik většího profesního odstupu mezi peerem a klientem. V krajním případě se pak peer konzultanti mohou proměnit v jakési „juniorské kliniky“, což je v přímém rozporu s podstatou peer podpory.
Katka popisuje, že jejím nejdůležitějším pracovním nástrojem není odborný titul, ale vlastní životní zkušenost: „Abych mohla tuhle práci dělat, musím mít sama diagnózu z psychiatrického spektra. U mě je to schizoafektivní porucha smíšeného typu. Mám kvůli tomu invalidní důchod třetího stupně, ale právě tahle zkušenost je v mé práci tím nejdůležitějším.“
Zotavení podle ní neznamená úplné uzdravení, ale schopnost žít naplněný život i s diagnózou. „Pořád můžu mít úzkosti nebo deprese, pořád ladíme medikaci, ale dokážu pracovat a být tu pro ostatní. A právě to dává klientům naději.“
Tato sdílená zkušenost je základem důvěry, kterou nelze nahradit žádným profesním vzděláním.
Čtyři pilíře smysluplné peer podpory
Další studie publikovaná v Psychiatric Rehabilitation Journal identifikovala čtyři klíčové pilíře úspěšné peer podpory. Autoři zdůrazňují, že zásadní je především pocit bezpečí, který zahrnuje jak fyzickou, tak psychickou rovinu. Peer konzultanti by měli mít možnost rozhodovat o tom, co ze své zkušenosti sdílejí a v jaké míře.
Důležitým prvkem je také vzájemnost, která pomáhá vyrovnávat mocenské rozdíly mezi odborníky a klienty. Peer podpora by měla zároveň vést k posilování kompetencí a sebevědomí klientů, aby dokázali převzít větší odpovědnost za vlastní život. Neméně důležitý je také kontext, tedy uznání, že životní situace lidí s duševním onemocněním je ovlivněna sociálními, ekonomickými i kulturními faktory.
Katčina práce tyto principy přirozeně naplňuje. Sdílí vlastní zkušenosti s léčbou a zotavením, doprovází klienty v běžném životě a pomáhá jim zvládat praktické situace. Zároveň podporuje aktivní životní styl, který může být důležitou součástí zotavení.
Chodíme s klienty plavat, na bowling nebo do posilovny. Po lécích se často přibírá a pohyb nám všem pomáhá. Moje práce je o tom, že klientům ukazuju naději, že i s diagnózou se dá žít naplněný život.
Výzva pro Česko
Zahraniční výzkumy i zkušenosti z praxe ukazují, že peer konzultanti mají obrovský potenciál proměnit péči o duševní zdraví. Zároveň ale existuje reálné riziko, že jejich role bude postupně pohlcena zdravotnickým systémem.
Pro českou reformu z toho vyplývá důležité ponaučení: legislativní ukotvení a financování jsou sice nezbytné kroky, samy o sobě však nestačí. Peer podpora musí zůstat svébytnou profesí, která není pouze levnější náhradou zdravotnického personálu ani administrativní pomocí týmu. Peer konzultant by také neměl být vnímán jen jako prostředník, který má klienty motivovat ke spolupráci s lékaři.
Peer konzultant je především průvodce zotavením, který přináší do systému něco, co nelze naučit — osobní zkušenost, lidskost a naději. Jak říká Katka: „Já klientům neukazuju jen tabulky a poučky. Ukazuju jim, že i s diagnózou se dá žít.“
A právě tato naděje je někdy tím nejdůležitějším krokem k zotavení.
Zdroje:
