Informační portál pro osoby
se specifickými potřebami

Kalendář akcí

Přidat vlastní akci

Jeden dobrý skutek denně. I když mám svých starostí dost

11. 11. 2026 Sociální problematikaZdraví

Člověk se zdravotním postižením bývá často vnímán jako ten, kdo potřebuje pomoc. Ale co když ji může sám rozdávat? A počítá se vůbec dobrý skutek, když se jím veřejně pochlubíme?

Poslední dobou se mi děje zvláštní věc. Začala jsem dělat dobré skutky. Ne že bych předtím byla nějaký mimořádně bezohledný člověk, ale teď si příležitostí pomoci druhým všímám mnohem víc. A když nějakou zahlédnu, snažím se ji nepropásnout.

Nedávno jsem například pomohla ženě, která se ocitla na začátku cesty k bezdomovectví. Materiální pomoc měla hodnotu asi dva tisíce korun. Pro někoho maličkost, pro mě nikoli. Sama nemám peněz nazbyt. Kromě věcí jsem jí ale předala i papír s praktickými radami. Jak řešit dluhy, kam se obrátit, kde hledat pomoc. Protože někdy může mít správná informace větší cenu než plná taška.

Každé ráno potkávám malého, asi pětiletého Matýska. Rozbil se mu zvonek na kole, a tak jsem mu koupila nový. Žádný velký čin, žádná záchrana světa. Jen jeden zvonek a snad trochu radosti.

Mám také dva jedenáctileté kamarády. Občas se mi svěřují se svými problémy a já si s nimi povídám. Ne jako dospělý, který má na všechno odpověď, ale jako kamarádka, která je bere vážně. Někdy jsem jim také trochu přilepšila. Jindy zase pomáhám ukrajinské kamarádce s češtinou a výslovností.

Mamince nosím květiny. Přiznávám, že se mi to trochu příčí. Kytky mi totiž připadají krajně nepraktické. Člověk za ně zaplatí, ony pár dní vydrží a pak je vyhodí. Jenže maminka je má ráda. A to je přece důležitější než moje představa o rozumném nakládání s penězi.

A nedávno v metru jsem si všimla malého chlapce. Chtěl se dostat za kamarády, ale v cestě mu stál pořádný kus chlapa. Kluk se ostýchal požádat ho, aby uhnul. Tak jsem ho požádala já. Pán ustoupil, chlapec prošel a svět se točil dál.

abstraktní ilustrace k dobrým skutkům: AI
Ilustrace: AI

Možná je to úplná banalita. Jenže právě o takové banality mi jde.

Když sami potřebujeme pomoc

Jsem člověk se zdravotním postižením. Mám své zdravotní problémy, omezení a starosti. Stejně jako mnoho dalších lidí, kterým je Helpnet určen.

Někdy máme dost práce sami se sebou. S lékaři, úřady, bolestmi, únavou, nedostatkem peněz nebo obyčejnou každodenní organizací života. Někdy jsme odkázáni na pomoc druhých. Někdy o ni musíme opakovaně žádat a někdy je vyčerpávající už samotné vysvětlování, proč ji potřebujeme.

A tak mě napadla otázka: Když sami potřebujeme pomoc, zbývá nám ještě dost sil, času a ochoty pomáhat ostatním?

Nemyslím tím žádnou morální povinnost. Člověk, který sotva zvládá vlastní život, opravdu nemusí ještě zachraňovat životy ostatních. Někdy je úspěchem vůbec vstát z postele, dojít na nákup nebo zvládnout den bez další komplikace.

Ale co když máme občas přece jen něco navíc? Nemusí to být peníze. Může to být zkušenost, informace, pár minut času nebo schopnost všimnout si, že někdo vedle nás potřebuje pomoc.

Možná právě lidé, kteří sami zažili bezmoc, dokážou některé situace rozpoznat rychleji. Vědí, jaké to je, když člověk něco nezvládá, stydí se požádat nebo neví, na koho se obrátit.

Neplatí to samozřejmě automaticky. Ale ta zkušenost se dá využít.

Postižení z nás nedělá světce

Teď se možná dostávám na trochu tenký led.

Za léta jsem poznala řadu lidí se zdravotním postižením. Někteří byli mimořádně laskaví a ohleduplní. Jiní dokázali být nároční, nepříjemní a občas se chovali, jako by pomoc ostatních byla naprostou samozřejmostí.

Jenže zdravotní postižení nikoho automaticky nedělá lepším člověkem. Stejně jako z nikoho nedělá člověka horšího.

A nemyslím si ani, že by kdokoli měl za pomoc neustále projevovat vděčnost. Potřebovat podporu není provinění. A mít nárok na určitou službu nebo pomoc neznamená, že si ji musíme zasloužit milým chováním.

Přesto si myslím, že je rozdíl mezi tím, když pomoc potřebujeme, a tím, když přestaneme vnímat člověka, který nám ji poskytuje.

Možná se někdy až příliš soustředíme na to, co nám okolí dluží, co bychom měli dostat a na co máme právo.

Přitom nám může uniknout jednoduchá otázka: Co mohu dnes udělat já pro někoho jiného?

Ne proto, že bych něco musela splácet. Ale proto, že i já mám pořád co nabídnout.

A vlastně je docela příjemné nebýt alespoň na chvíli tím, kdo potřebuje pomoc. Být naopak tím, kdo ji může poskytnout.

abstraktní ilustrace k dobrým skutkům: AI
Ilustrace AI

A teď jsem si nejspíš pokazila karmu

Tady ovšem nastává jeden zásadní problém.

Právě jsem vám vyjmenovala několik svých dobrých skutků. A dokonce jsem u jednoho uvedla, kolik mě stál.

To je docela trapné, nemyslíte?

Počítají se vůbec ještě? Neztratily část své hodnoty v okamžiku, kdy jsem se jimi veřejně pochlubila?

Kdyby existovala nějaká účetní kniha karmy, možná mi právě odečetla pár bodů za sebechválu.

A nejhorší je, že mě při tom napadá ještě jedna nepříjemná otázka. Existuje vůbec naprosto nezištný dobrý skutek?

Vždyť i když pomůžeme anonymně a nikomu o tom neřekneme, často z toho máme dobrý pocit. Těší nás, že jsme někomu udělali radost. Že jsme byli užiteční. Že jsme třeba někomu alespoň trochu změnili den.

Není i ten dobrý pocit určitým druhem odměny?

A pokud ano, znamená to, že jsme vlastně tak trochu sobci?

Doufám, že ne. Protože pak bychom měli problém asi všichni.

Možná totiž vůbec nezáleží na tom, jestli je naše motivace dokonale čistá. Podstatnější je, jestli jsme někomu skutečně pomohli.

A pokud mám ze svého dobrého skutku radost také já, nemusí to být nic špatného. Radost přece není něco, čeho máme na světě tolik, abychom s ní museli šetřit.

Navíc si říkám: O lidské bezohlednosti, sobectví, agresivitě a lhostejnosti čteme každý den. Proč bychom občas nemohli psát také o obyčejné laskavosti?

Ne proto, abychom obdivovali toho, kdo pomohl. Ale aby někoho dalšího napadlo, že může udělat něco podobného.

Třeba se někdo inspiruje. A pak by moje trochu pošramocená karma mohla být docela dobrou investicí.

abstraktní ilustrace k dobrým skutkům: AI
Ilustrace: AI

Jeden dobrý skutek denně?

A právě tady se dostávám k nápadu, který mi poslední dobou vrtá hlavou.

Co kdybych si dala osobní výzvu? Třicet dní, během kterých se každý den pokusím udělat něco dobrého pro někoho jiného.

Ne třicet velkých činů. Ne třicet finančních darů. A už vůbec ne třicet důvodů k veřejné pochvale.

Spíš třicet dní, kdy se budu vědomě rozhlížet kolem sebe a hledat příležitosti k malé laskavosti.

Možná se mi to nepodaří každý den. Možná někdy budu příliš unavená, nemocná nebo prostě nebudu mít náladu. Ani já nejsem bezedná zásobárna dobré vůle.

Ale nechci si z toho dělat soutěž. Ani další úkol, za jehož nesplnění si budu něco vyčítat.

Chci jen zjistit, jestli se dá laskavost trochu trénovat. Jestli člověk začne příležitosti pomoci vnímat častěji, když se na ně vědomě zaměří.

A možná také, jestli to něco změní ve mně samotné.

Protože když člověk žije se zdravotním postižením, může mít někdy pocit, že mu život především něco bere. Schopnosti, možnosti, energii, nezávislost.

Možnost udělat něco pro druhého nám ale připomíná, že pořád nejsme jen příjemci pomoci. Že máme vlastní zkušenosti, schopnosti a hodnotu, kterou můžeme nabídnout ostatním.

Nejsme pouze lidé, kteří něco potřebují. Jsme také lidé, kteří mohou něco dát.

Přidáte se?

Ráda bych proto zkusila svou malou třicetidenní výzvu. A pokud vás ta myšlenka oslovila, můžete se přidat.

Nemusíte nikomu nic dokazovat. Nemusíte utrácet peníze ani počítat dobré skutky do nějaké tabulky. A nemusíte o nich vůbec nikomu říkat.

Stačí si občas položit jednoduchou otázku: Mohu dnes někomu alespoň trochu usnadnit život?

Třeba zjistíme, že možností je mnohem víc, než jsme si mysleli.

Jedna věc mě ale napadá už teď.

Když nemohu změnit všechno, co je špatně v mém vlastním životě, možná mohu alespoň občas změnit něco k lepšímu v životě někoho jiného.

A jestli jsem si tímto článkem pokazila karmu, doufám, že ji zase napravím.

Zítra mám totiž v plánu další dobrý skutek.

„Kdy jste naposledy někomu nezištně pomohli? A kdy někdo nečekaně pomohl vám?“

Autor článku Ivana Šmídová

Štítky

Partneři

logo KB logo ČSOB logo Newton Media logo Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR logo T-Mobile logo INSPO logo Transkript logo Grantový diář logo Handycars logo Ministerstvo zdravotnictví