129. díl podcastu Na kávu s ombudsmanem se věnoval tématu práv lidí se zdravotním postižením (OZP) na život v běžné komunitě a chráněného bydlení – jak má vypadat, komu je určeno a kde v praxi nejčastěji naráží na překážky. Hlavním hostem byla Pavla Dobešová, která se dlouhodobě věnuje poskytování sociální služby chráněného bydlení. Podle ní nemá být chráněné bydlení „malým ústavem“, ale skutečným domovem.
Proč chráněné bydlení namísto ústavní péče
Posláním ombudsmana je kontrolovat a dohlížet na to, zda jsou naplňována práva OZP zaručená mezinárodními úmluvami i českou legislativou, zda jsou pro ně služby dostupné či zda skutečně žijí svobodný a důstojný život a mají možnost volby. Možnost volby je výrazným úskalím ústavní péče, kde je daný denní režim, jídelníček, náplň dne atd.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, definuje chráněné bydlení jako „pobytovou službu poskytovanou osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Chráněné bydlení má formu skupinového, popřípadě individuálního bydlení. Je alternativou k pobytu v ústavním zařízení.“ Chráněné bydlení je služba sociální péče, která umožňuje OZP žít co nejvíc samostatný život, přičemž poskytuje jen nezbytně nutnou míru podporu a pomoc pracovníků v přímé péči.
„Deinstitucionalizace není pro všechny“ je názor na situaci lidí, kteří jsou závislí na čtyřiadvacetihodinové péči, nebo na seniory, u kterých se očekává, že v ústavní péči dožijí. Tím je jim ale upíráno jejich právo na svobodu pohybu a možnost skutečně rozhodovat o svých záležitostech. Jak senioři, tak lidé s nejvyšší mírou potřebné podpory však mají právo na život v domácím prostředí, kde si mohou sami rozhodovat o denním programu, aktivitách, mohou si dát k jídlu, na co mají chuť a jsou blíž běžnému životu. To v ústavním zařízení v pokoji o velikosti 4×5 metrů s dalšími dvěma lidmi a pevně daným denním režimem není možné.
Jak má vypadat dobré chráněné bydlení
Chráněné bydlení by mělo být umístěno v běžné zástavbě (panelový dům, řadové domy nebo klasický rodinný dům) s dobrou dostupností občanské vybavenosti, kterou tvoří obchody, úřady, městská zeleň, zastávky hromadné dopravy a další.
Každý klient by měl mít vlastní pokoj, který umožňuje dostatek soukromí. V ideálním případě by samozřejmě k pokoji náležela i koupelna s toaletou, ale přijatelné je řešení několika koupelen na jednu domácnost, kterou obývá více klientů. Společné prostory jako kuchyně, obývák či prádelna a jiné doplňující místnosti jsou dostupné všem klientům a pracovníkům v přímé péči, kteří by měli mít vyhrazený prostor na administrativní část jejich náplně práce. V jedné domácnosti by mělo být nanejvýš šest klientů, aby domácnost byla udržitelná po personální stránce a zároveň nabízela dostatek soukromí a komfortu klientům.
Chráněné bydlení by mělo být umístěno v běžné zástavbě (panelový dům, řadové domy nebo klasický rodinný dům) s dobrou dostupností občanské vybavenosti, kterou tvoří obchody, úřady, městská zeleň, zastávky hromadné dopravy a další.
Jak to v chráněném bydlení chodí
Klienti mají svobodu v tom, co chtějí během dne dělat, kam zajít, s kým se bavit, nebo nebavit, co a kdy budou jíst nebo kdy se rozhodnou vstávat nebo naopak ulehat ke spánku.
Pracovník v přímé péči je v domácnosti přítomný, ale nefiguruje v pozici vedoucího či správce, ale je zde jako případná podpora pro klienty, kteří mají možnost si osvojovat a upevňovat dovednosti a aktivity spojené s chodem domácnosti – úklid jednotlivých místností úklidovými prostředky a pomůckami, vaření dle vlastní chuti, praní, sušení a žehlení prádla, pravidelné vynášení odpadků nebo údržbu okolí v případě rodinného či řadového domu.
Život v chráněném bydlení má pochopitelně i svá omezení. Klienti nesmí svým chováním a jednáním omezovat ostatní obyvatele domácnosti a musí respektovat jejich soukromí. Klient se také nemůže jen tak rozhodnout, že chce sám odjet na vícedenní výlet či zahraniční dovolenou, kde by stejně jako v běžném denním fungování z důvodu svého zdravotního stavu potřeboval podporu pracovníka v přímé péči. V takovém případě jej nemůže doprovázet pracovník chráněného bydlení, ale může mu pomoci zajistit například osobní asistenci, která potřebnou podporu na výletu či dovolené zajistí.
Modelová situace, která je užitečná při přijímání nových pracovníků v přímé péči, pracuje se svobodou klienta a rolí pracovníka v přímé péči v ní. Klient má plnou svobodu v pohybu mimo domácnost – může si tudíž dojít například posedět také do restauračního zařízení a dopřát si libovolné množství alkoholu. Úlohou pracovníka v přímé péči v takové situaci není kárat klienta a navádět ho ke zdrženlivosti ve společenském životě. Ve chvíli, kdy se klient vrátí do domácnosti opilý, je úkolem pracovníka zajistit jeho bezpečí a pohodlí stejně jako ostatních klientů. Postará se o klienta ve smyslu „první pomoci“ – pokud je klientovi špatně, pomůže mu pracovník bezpečně se uložit do postele a zajistí mu dostatek vody a nádobu na zvracení. Pracovník v přímé péči nemá za úkol vychovávat a mentorovat klienta dle svého uvážení, ale má pro něj být přítomný ve chvíli, kdy si klient nedokáže poradit sám, aby poskytl nezbytně nutnou míru dopomoci a podpory.
Co s chráněným bydlením
Chráněnému bydlení jakožto komunitnímu způsobu života, který odpovídá trendu deinstitucionalizace, chybí nějaká národní koncepce, která by vytyčila dlouhodobé cíle a výhledy systematického rozvoje této sociální služby. Současná praxe se odvíjí od časově ohraničených koncepcí (např. čtyřletých), po jejichž uplynutí se v podstatě začíná od znova, protože za čtyři roky nedochází k velkým posunům.
Kromě ucelené koncepce schází také souhrnná data o chráněném bydlení. Nedá se například přesněji určit, kolik stojí deinstitucionalizace, respektive jaký je rozdíl provozů ústavů sociální péče a domácností chráněného bydlení, protože obě sociální služby vynakládají své finance na rozdílné účely. V chráněném bydlení například nejsou zaměstnány kuchařky či pracovníci prádelny nebo údržby. Zato jsou ale nákladné rekonstrukce nebo přímo nové výstavby objektů, ve kterých je chráněné bydlení poskytováno.
Po ekonomické stránce však může být chráněné bydlení „výhodnější“ u osob náročné na péči, která zahrnuje několik odborníků z řad lékařů a terapeutů a nákladnou medikaci. Tito lidé mnohdy při přechodu z ústavní péče do komunitní pobytové sociální služby projdou zlepšením zdravotního stavu, zejména po psychické stránce. Jsou ve větší psychické pohodě, mají potřebné soukromí a prostor rozvíjet svůj potenciál. Nejsou zbytečně tlumeni léky, které mají utišit problémové chování, které je ale z velké míry způsobeno právě strojovým fungováním ústavní péče s nedostatkem individuálního přístupu. To nemusí být vždy vinou zanedbávajících pracovníků v přímé péči, ale spíše podstavem dostatečně motivovaných a odměňovaných zaměstnanců ústavních pobytových zařízení.
Významnou roli při tvoření koncepce a dlouhodobém plánování mohou sehrát tzv. sebeobhájci – lidé s postižením, kteří sdílí své zkušenosti a nabízí pohled uživatele nejen sociálních služeb. Jejich náhled a vlastní zážitky mohou být velice užitečné a nasměrovaly by tvorbu koncepce směrem, který bude prospěšný pro klienty chráněného bydlení.
Související články autorky:
