Canisterapie v ÚVN: když pes uleví i personálu

Canisterapie si v českých nemocnicích postupně nachází pevné místo. V Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) v Praze už ale dávno nejde jen o „milou návštěvu“ na oddělení. Canisterapie tu funguje více než deset let jako systematická podpůrná metoda a nemocnice zároveň patří k pracovištím, která se snaží její přínosy měřit a vědecky ověřovat. Výsledky několika interních studií ukazují, že kontakt se psem může zlepšit psychické naladění pacientů, podpořit rehabilitaci – a překvapivě pomoci i zdravotníkům tím, že snižuje stres.

Není to program navíc, ale součást péče

ÚVN canisterapii dlouhodobě poskytuje napříč různými typy oddělení: od rehabilitace přes dlouhodobou péči až po psychiatrii. Právě šíře využití je důležitá – canisterapie není vnímána jako jednorázové „zpestření hospitalizace“, ale jako metoda, která může doplnit standardní léčbu tam, kde je potřeba motivace, zklidnění, podpora komunikace nebo překonávání bolesti.

Tedy v situaci, kdy rozhoduje vůle spolupracovat, vytrvat a opakovaně překonávat nepohodlí.

Čtyři studie: pacienti, personál i samotní psi

Výjimečnost přístupu ÚVN podtrhuje fakt, že nemocnice realizovala čtyři studie zaměřené na konkrétní dopady canisterapie.

• První a druhá studie se věnovaly pacientům Oddělení dlouhodobé péče a Oddělení rehabilitační a fyzikální medicíny. Zde se ukázalo zlepšení psychického naladění pacientů, což může mít praktický dopad i na výsledky rehabilitace.
• Druhá studie se také zaměřila na zdravotnický personál. Po canisterapii u zdravotníků došlo k významnému snížení hladiny stresového hormonu kortizolu. To je důležité sdělení zejména v době, kdy se zdravotnictví potýká s dlouhodobým přetížením lidí v provozu, vysokými nároky na výkon a rizikem vyhoření.
• Třetí studie se soustředila na psy. A to je zásadní – terapie má být přínosná a bezpečná pro obě strany. Podle výsledků v ÚVN canisterapie pro psy nepředstavuje stres, a to jak z pohledu fyziologických ukazatelů, tak z hlediska chování.

Jak vypadá canisterapie v praxi

Psi navštěvují pacienty obvykle jednou týdně podle kapacity týmu. Jeden tým během dne zvládne přibližně šest pacientů a jedno setkání trvá zhruba 30 minut. Důležitá je individualizace: někdy se jde s pacientem ven, jindy se jen sedí, povídá a pacient psa hladí. Délka i forma kontaktu se přizpůsobuje aktuálnímu zdravotnímu stavu a potřebám.

A hlavně: nejde jen o hlazení. Psi se mohou aktivně zapojovat do rehabilitace – motivují k pohybu, podporují samostatnost a pomáhají překonat ostych. Přítomnost psa často usnadní komunikaci mezi pacientem a terapeutem, protože snižuje napětí a vytváří přirozené „bezpečné“ prostředí.

„Člověk hned zapomene na všechno špatné“

Jedním z pacientů, kteří canisterapii vnímají velmi osobně, je pan František Horák (81).

V pár větách je vidět to, co se někdy měří obtížně, ale v péči rozhoduje: pocit blízkosti, radost, bezpečí a návrat „normálnosti“ do nemocničního dne.

Pomoc i pro ty, kteří pomáhají

Velmi silným momentem je důraz na podporu zdravotnického personálu. Canisterapeutické týmy v ÚVN totiž pravidelně navštěvují i zdravotníky.

Krátká chvíle se psem může odlehčit atmosféru a uvolnit stres – a interní výzkum to navíc podpořil objektivním ukazatelem (pokles kortizolu, tedy stresového hormonu).

V praxi to může znamenat víc než jen příjemnou pauzu: lepší zvládání zátěže, snazší návrat ke koncentraci, a také drobný, ale důležitý signál, že péče o psychickou pohodu zaměstnanců je legitimní součástí kvalitního zdravotnictví.

Bezpečí a welfare: pes musí chtít být s lidmi

Canisterapie klade vysoké nároky na výběr a přípravu psa. Podle doc. Machové nejde o to, aby pes „seděl na povel“. Musí být přirozeně přátelský, mít radost z kontaktu a sám ho vyhledávat. Součástí standardu jsou i pravidelné veterinární kontroly, očkování, odčervení, ochrana proti parazitům a celková péče o kondici a hygienu zvířete.

Rostoucí zájem, omezené kapacity – a plán dalšího rozvoje

Zájem o canisterapii podle ÚVN dlouhodobě roste. Kapacity jsou ale přirozeně omezené, protože jde o odbornou práci vázanou na konkrétní týmy a čas. Nemocnice přesto deklaruje snahu reagovat na potřeby pacientů i zdravotníků co nejvíce. Ohlasy jsou podle Machové jednoznačně pozitivní – od lepší nálady pacientů až po úlevu pro lékaře a sestry.

Do budoucna chce ÚVN canisterapii dál rozvíjet, ale zůstává u psů. Zapojení jiných zvířat by bylo z hlediska jejich pohody a podmínek v nemocničním prostředí složitější.

Co si z příběhu ÚVN odnést

Canisterapie se někdy zjednodušuje na „příjemný doplněk“. Zkušenost ÚVN ale ukazuje jiný obraz: promyšlenou, odborně vedenou podpůrnou metodu, která má místo v rehabilitaci, dlouhodobé péči i psychiatrii, a která může mít měřitelné dopady nejen na pacienty, ale i na personál. Pokud má být moderní zdravotní péče opravdu orientovaná na člověka, dává smysl využívat i takové nástroje, které posilují psychickou odolnost, motivaci a lidský kontakt – někdy totiž stačí, aby do pokoje přišel pes, a atmosféra se změní během vteřiny.

Zdroj: ÚVN