Život se mi otočil o 360 stupňů. Paralympiáda byla splněný sen, říká paraatletka Miroslava Obrová

Příběh Miroslavy Obrové: Odhodlání a nové začátky

Závodnice ostravského oddílu SSK Vítkovice a letitá reprezentantka v paraatletice je důkazem, že i po těžké životní ráně lze dosáhnout velkých věcí. V červenci 2009 jí tragická nehoda na železničním přejezdu změnila život – přišla o jednu nohu a o druhou částečně. V nemocnici strávila dlouhé měsíce, ale motivací k návratu jí byl především malý syn Jakub.

Sportovní kariéru začala až po úrazu a od té doby sbírá úspěchy ve vrhu koulí, hodu diskem i oštěpem v kategorii F56. Je držitelkou českých rekordů a v roce 2024 si splnila sen: poprvé startovala na paralympiádě v Paříži, kde obsadila 13. místo v hodu diskem 
a 11. místo v hodu oštěpem.

Její cesta na paralympiádu nebyla jednoduchá. Přestože forma gradovala, na hry se dostala až díky divoké kartě, kterou jí na poslední chvíli udělil sportovní svaz.

Vedle vrcholového sportu pracuje téměř dvacet let ve firmě Austin Powder, která ji podporuje i během náročné přípravy. Každý den vstává ve čtyři ráno a kromě atletiky se nově věnuje sportovní střelbě. I přes drobná zranění hodlá zkušená závodnice bojovat 
o účast na paralympiádě v Los Angeles 2028.

Rozhovor 

Jak zásadně vám nehoda změnila život?

„Vše se otočilo o 360 stupňů a před úrazem bych nezažila to, co teď. Otočka se vším všudy. Samozřejmě nevím, jak bych žila jako zdravá. Určitě bych nesportovala, takže bych nenavštívila tolik zemí a nezúčastnila se řady soutěží, včetně paralympiády, což je pro každého sportovce ta největší meta.“

Vzpomenete si někdy na den vaší nehody? Říkáte si, co šlo udělat jinak?

„Někdy to člověka zamrzí, ale nikdy jsem nelitovala. Kvůli synovi jsem chtěla začít co nejdřív fungovat. Stalo se, stalo, život jde dál.“

Se synem máte podle všeho silný vztah, jak se s vaším hendikepem sžil?

„Dlouho jsme se o tom natvrdo nebavili, poprvé před pár lety, bylo to dojemné. Moc mi pomáhá.“

Máte pocit, že jste díky hendikepu psychicky odolnější?

„Po osobní stránce jsem se, myslím, nezměnila. Nikdy jsem nebyla zakřiknutá v koutě. Jsem znamení lva, mám to v sobě, temperament (smích).“

Jak jste se dostala ke sportu?

„S přítelem jsme jeli na výstavu kompenzačních pomůcek kvůli zvedáku do auta. Potkala jsem se s Evou Kacanu, která mě navedla na paraatletiku. Tři roky po úrazu. Netušila jsem, jaké jsou možnosti. Jsem pro každou špatnost, takže jsem kývla na příležitost si paraatletiku vyzkoušet. V srpnu 2013 jsem přijela na trénink a za pár dní mě v Olomouci čekala klasifikace. V pátek dopoledne mě zařadili a odpoledne jsem závodila.“

Závodíte v kategorii F56, na vrcholných akcích ale soupeříte s vyšší kategorií F57, která má i delší světový rekord. Jak moc je pro vás tato skutečnost nevýhodná?

(V paraatletice se běžně při slučování kategorií závodí s přepočty bodů, které se primárně odvíjejí od světového rekordu v disciplíně pro danou kategorii. Na mistrovství světa, Evropy nebo paralympiádách se ale závodí bez přepočtů, tudíž rozhoduje pouze vzdálenost. – pozn. red.)

„Kategorie F57 má světový rekord téměř o sedm metrů vyšší, v kouli zase o necelé tři metry, takže je to hodně komplikované. Původně jsem byla v kategorii 56, pak 57, protože jsem si během závodu nesundala protézu. Tři roky jsem pak závodila v F57. Až v roce 2017 na mistrovství světa v Londýně jsme zařazení společně s trenérkou Anetou Inochovskou (v současné době Anetou Trabelsi – pozn. red.) konzultovaly s technickou delegátkou. Poukázala na oficiální znění pravidel, která říkají, že pokud nemám kyčelní kloub, patřím do F56. Požádaly jsme o překlasifikaci, což se následně povedlo.“

Co váš pracovní život. Jak složité je ho skloubit se sportem?

„Téměř dvacet let jsem zaměstnaná u Austin Powder. Několik měsíců po nehodě se se mnou sešli a nabídli mi, že mohu znovu začít pracovat a zapojit se do kolektivu. Před paralympiádou mě maximálně podporovali z hlediska volna i finančních prostředků, protože příprava na paralympiádu byla finančně náročná.“

V paralympijské sezoně jste ladila formu a absolvovala řadu závodů. Kolik sil vás to stálo?

„Cesta na paralympiádu byla pro mě fyzicky i psychicky náročná, což se srovnalo až po zimní přípravě. Po návratu z paralympiády se totiž tělo začalo ozývat. Mám problémy s paží, řeším rehabilitace, musela jsem zajít za lékařem.“

Když jste zmínila zimní přípravu, jak probíhala?

„Byla určitě lepší než loňská. Kvůli květnovému mistrovství světa v Kobe jsme totiž museli začít dříve házet. Současná zimní příprava trvala pět měsíců, takže se teprve ukáže, jak na tom tělo je, když budeme více házet venku.“

V Turecku jste absolvovala první zahraniční soustředění v této sezoně, jak se vám v Antalyi dařilo? 

„Podmínky byly skvěle zajištěné, ale pro mě bylo málo slunce. V posilovně bylo sice horko, ale venku to nebylo ono. Slunce mě nabíjí.“

Jaké jsou vaše plány pro následující roky, směřujete na další paralympiádu, která bude v Los Angeles?

„Do LA by mohli rozdělit vrh koulí a oštěp samostatně, což by pro mě mohlo být zásadní. Samozřejmě taková změna znamená, že i kvalitní zahraniční závodníci začnou naplno trénovat. Ale i přesto by stálo za to ještě tři roky zabojovat.“

Věnujete se primárně oštěpu s diskem, změnilo by to zmíněné rozdělení kategorií?

„Pokud by se potvrdilo rozdělení kategorií na paralympiádě a tělo to dovolí, disk určitě upozadíme na úkor koule.“

Motivuje vás i možnost podívat se do zámoří?

„Je pravda, že v Americe jsem ještě nebyla. Nicméně mě dost děsí dlouhý let, protože mi stačilo čtrnáct hodin při cestě do Japonska. Vždy mě to totiž fyzicky ‚rozseká‘, takže by se případně muselo letět s větším předstihem, abych se srovnala s ranním posunem. Jsem totiž ranní ptáče. Jsem zvyklá brzo ráno vstát, jet a večer vždy odpadnu.“

Jakou roli u vás bude v přípravě hrát regenerace?  

„Pořád si říkám, že věk je jen číslo a stále se snažím jít s ostatními, i když je pravda, že regenerace není, co bývala. Vše trvá déle a hlásí se únava kloubů, takže uvidíme, jak tělo vydrží tyto namáhavé tři roky.“

Za pár týdnů vás čeká ostrý start v rámci mezinárodního závodu Grand Prix v Tunisku. Na co je teď potřeba se zaměřit?

„Je potřeba takzvaně ‚vyházet‘ zimní přípravu a získat rychlost. Navíc je nutné dořešit pochroumanou ruku, to bude zásadní.“

Kromě paraatletiky se nově věnujete sportovní střelbě, jak k tomu došlo?

„Před dvěma lety jsem dostala nabídku podívat se do Brna na závody… bavili jsme se s trenérem, že bych mohla zkusit střílet a nakonec jsme se dohodli, že se přidám k nim do klubu, půjčím si zbraně a přes zimu budu kromě paraatletiky trénovat i střelbu.“

Jak vám zatím střelba jde?

„V dubnu jsem se s trenérem znovu potkala, probrali jsme techniku a na podzim jsem absolvovala několik závodů. Během roku jsem splnila třetí výkonnostní třídu, takže jsem v nejnižší kategorii reprezentace. Potřebuji teď nastřílet dalších dvacet bodů, abych dostala pozvánku na mezinárodní klasifikaci.“

Je možné, že se po ukončení paraatletické kariéry budete naplno věnovat parastřelbě?

„Asi ano. Je to klidnější sport, menší divočina. Při atletice je právě přes zimu potřeba výrazně náročnější příprava. Samozřejmě na pistoli je nezbytná síla, ale není nutné zvedat velké váhy v posilovně.“

Jaká byla vaše první zkušenost se zbraní?

„Střílela jsem naposledy ještě za komunismu na pionýrském táboře. Když přijely lidové milice, pálili jsme ze vzduchovek nebo kulometů, když nám tenkrát zbraně ukazovaly. Bylo mi deset (smích).“

Marek Douda

Miroslava Obrová při startech na paralympiádě v Paříži (Zdroj fotografií: Český paralympijský výbor, Autor: Jan Malý)