Nejstarší české výchovné a vzdělávací zařízení pro děti a mládež s tělesným postižením přijalo první "chovance" před téměř sto lety, v dubnu 1913. Ústav na svém pozemku na Vyšehradě založil profesor Rudolf Jedlička.
Chci, a proto umím…
Český lékař, chirurg, rentgenolog a radiolog, iniciátor a mecenáš řady sociálně zdravotních iniciativ profesor Rudolf Jedlička (1869–1926) byl prvním přednostou II. chirurgické kliniky Univerzity Karlovy. Klinika sídlila v podolském sanatoriu, zřídit ústav na Vyšehradě proto byla myšlenka velmi praktická – sanatorium v Podolí je od něj vzdáleno jen pár set metrů, a tak to měl celoživotně nesmírně pracovně vytížený prof. Jedlička blízko. Roku 1905 byl z jeho iniciativy při Spolku lékařů českých založen Spolek pro zkoumání a potírání zhoubných nádorů v Čechách, s bioptickou stanicí, experimentálním oddělením a dispenzářem, v němž byli chudí pacienti ošetřováni bezplatně. Roku 1913 v Praze založil ústav pro tělesně postižené děti, který byl na jeho počest nazván Jedličkovým ústavem. Zařízení bylo založeno a více než 40 let provozováno Spolkem pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků v Praze. Jedlička byl veden myšlenkou dát hendikepovaným dětem možnost odborného léčení a zejména výchovy, včetně profesní, k co možná samostatnému a plnohodnotnému životu. Lapidárně tyto snahy vyjadřovalo dobové "jedličkovské" heslo: "Chci, a proto umím – z mrzáka daňový poplatník!"
Jedličkův ústav v Liberci
Jedličkův ústav není jen pražskou záležitostí. Počátek institucionalizované cílené péče o tělesně postižené děti na našem území se váže k Liberci, čili Reichenbergu, na začátku 20. století takřka zcela německému městu. Tehdy tam ortoped doktor Joseph Gottstein otevřel soukromý ortopedicko-medikomechanický ústav. Vyčlenil v něm malé oddělení s několika lůžky pro tělesně postižené děti, kterým byla vyšívání praporů a stuh, šití prádla a čtyři ortopedické dílny pro výrobu protetických pomůcek. Poptávka po zdejších výrobcích bývala veliká a zvyšovala tak příjmy do rozpočtu ústavu. Pamětníci popisují, že ještě dlouho po válce koberce, které už ústav nesměl prodávat, k velkému gaudiu dětí ležely rozloženy v nejrůznějších prostorech jinak dost stroze vybavené "Jedličkárny".
Opravovat, rozšiřovat, nestěhovat!
Za 2. světové války se část Jedličkova ústavu vystěhovala do zámečku v Lochovicích a v budově školy byla zřízena ubytovna pro personál německé nemocnice pro příslušníky jednotek SS. Po válce se chovanci i pacienti znovu vrátili bezplatně poskytována léčebná péče.
Později byl ustaven Spolek pro pomoc zmrzačelým v Deutschböhmen a městská rada mu přidělila budovy. Jeho hlavním úkolem bylo (a je, protože i po mnoha historických a politických zvratech a peripetiích existuje, a to jako Jedličkův ústav v Liberci) tyto děti vzdělávat, vyučit a následně jim pomoci k uplatnění v běžném životě. Od roku 2002 se jeho zřizovatelem stal Krajský úřad Libereckého kraje.
Věhlas zvyšovaly i vlastní výrobky
Pražský Jedličkův ústav měl od samého počátku štěstí nejen na osobnost zakladatele, ale i na výborné umístění. Již během prvních dvaceti let existence se rozšířil do tří budov. Původní, historická budova stojí uvnitř areálu Vyšehradu. Ve 20. letech postavená ústavní škola je od ní vzdálená jen několik set metrů, leží před vyšehradskými hradbami. Ve 30. letech se ústav rozšířil o další budovu na Pankráci, kde byla vybudována ortopedická léčebna i s chirurgickým sálem a 40 lůžky. Věhlas ústavu za první republiky zvyšovaly i výrobky cvičných dílen. V provozu bylo strojní truhlářství, krejčovství, zahradnictví, výroba ručně vázaných koberců, na své původní místo na Vyšehradě. Po krátké době zde v socialistickém stylu pokračoval ústav sociální péče. V polovině 80. let minulého století však nad umístěním Jedličkova ústavu zahřmělo. Debatovalo se totiž o tom, zda má ještě vůbec smysl letité budovy opravovat, nebo zda bude lepší vozíčkáře z Vyšehradu vystěhovat a postavit jim nový objekt v polích u Hostivaře. Nakonec ústav zůstal, kde byl. V archivu skončil i projekt architekta Vlada Miluniče, podle nějž měl být přímo na Vyšehradě postaven velkolepý objekt pro 300 dětí. Dnes Jedličkův ústav a školy využívají čtyři kamenné budovy; dvě z nich slouží jako internátní domovy pro žáky a studenty, jedna byla přestavěna na budovu školní. Před jedenácti lety byl ke škole přistavěn rehabilitační bazén.
Především připravit do života
"Spolek pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků v Praze" už od poválečných dob neexistuje, ale jak říká Jan Pičman, který od roku 1994 ústav vede, "základní myšlenka, kterou první vedoucí pracovníci vtělili do vínku ústavu, je tak silná a stále aktuální, že i dnes se jí lze velmi lehce držet: otevřenost vůči okolí a důraz na přípravu lidí s postižením na zapojení do života sociálního i pracovního".
Foto: Prvních sto let!
Foto: archiv JÚŠ
Foto: Stará budova Jedličkova ústavu v době jeho založení.
Foto: archiv JÚŠ
Foto: Tkalcovský stav rozložený na zahradě ústavu.
Foto: archiv JÚŠ