Z návsi je k lidem blízko

01.02.2013 14:20

Na spisovatele Jana Nouzu, s nímž vydal dvě společné knihy, vzpomíná malíř Petr Ettler.

Jan Nouza (2.1.1944 – 23.1.2013)

Kdybych tuto vzpomínku na lužnického spisovatele a publicistu Jana Nouzu nazval OHLÉDNUTÍ, nebyla by to pravda. Využívám proto raději parafrázi na jeho prvotinu „ Z návsi je k nim blízko“. Stále ho před sebou vidím.  Buď si ho představuji, usměvavého, pod košatou třešní uprostřed dvora svého lužnického venkovského stavení, obývaného dlouhou řadou generací jeho rybářského rodu, nebo u lužnického rybníku Namšal. Zadumaně sedí na svém ohnivém oři- jak nazýval svůj invalidní vozík. Místní Namšalu sice říkají „ náš rybníček“ – ale odvažuji se s nadsázkou tvrdit, že byl především JEHO. Když mu zdraví a počasí dovolilo osedlat oře - jak psal - všímal si všech podrobností kolem sebe: nasával do sebe na hrázce rybníka takové vjemy, které my, bez vozíku, apaticky přejdeme nebo vůbec nevnímáme. Jeho pohybový rádius nemohl být veliký, a proto důvěrně vnímal doslova každou maličkost na SVÝCH trasách v okolí Lužnice u Třeboně, směrem na Rožmberskou hráz či na Klec…
Měl velmi citlivou duši, bystré oko, smysl pro detail a také neotřelý poetický slovník s nadáním vyjádřit přesně to, co cítí. Proto leží před námi téměř desítka jeho knih, řada povídek, množství fejetonů, reportáží, recenzí a rozhovorů.  Věděl jako málokdo, co je to lidská bolest a utrpení. Byl neobyčejně statečný. Uměl se podělit o to, že lidské utrpení není bezvýchodné. Předával i mezi řádky moudrost a morální hodnoty. Hýřil optimismem a infikoval jím i své přátele, kamarády a čtenáře. Proto nenechala na sebe dlouho čekat řada vyznamenání, cen, uznání a ocenění. Ocenění v soutěži Vládního výboru pro zdravotně postižené, v roce 2005 cena ministra zdravotnictví „ Za dlouholetou práci pro lidi se zdravotním postižením“. Dále nejvyšší ocenění, které může jihočeský spisovatel dosáhnout: „Číše Petra Voka“ za celoživotní dílo udělená Obcí spisovatelů  r. 2011.

Chtěl bych se s vámi podělit o pár řádků, které jsem od přítele Jana Nouzy dostal v minulých týdnech: „ Posílám ti pozdrav z lužnické návsi a z procházky po silnici k lesu Potěšilu. Kam se člověk v těchto dnech člověk venku podívá, tam podzim ukládá letošní prošlou módu, ve vzduchu utkvělo „pozorno“- je slyšet dopadnout i ten nejmenší lístek, barevnost až řeže do očí. Vzpomínal jsem cestou na tebe a na tvoji paletu, z níž svedeš uložit na obraz barvy, které místo bolavého zjitření hladí duši.“

V adventu mně napsal: „Naše adventní dny ovlivňuje sníh a do včerejška přihazoval své i na jihočeské poměry slušný mráz. Naposledy jsem byl venku před dvěma týdny - ač s frňákem červeným a solidně prokřehlý, spokojený, protože jsem mohl navštívit mně milá místa: jez, cestu k lesu, Namšal... Každé přiblížení vnímám jako loknutí živé vody - možná i proto, že se tam setkávám ještě intenzivněji než kdekoli jinde s těmi, kteří už odešli.“

Jeho novoroční přání zahrnovalo: „…také my přejeme Tobě a všem Tvým blízkým ve všem konání dobrý rok 2013, navrch do největšího koše pevného zdraví – a abychom se dál a rádi setkávali ke vzájemnému potěšení a duchovnímu občerstvení.“

Své sedmdesátiny oslaví Jan Nouza už na lepším. Vděčím mu za mnohé, nejen za naše dvě společné knihy o Třeboňsku a Lomnicku. V každém vztahu je nejcennější, když můžeme čekat, že neustále poroste a bude košatět, že nám řekne něco nového o našem vlastním životě, když se při rozloučení tím silněji těšíme na nové setkání. Jsem moc rád, že jsem se s Janem Nouzou na své cestě životem setkal.

Petr Ettler

 
Klíčová slova: