Zákon č. 369/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 48/1997, o veřejném zdravotním pojištění a který vstoupil v platnost 1. dubna 2012, upravuje mimo jiné mechanismus indikace pacienta k rehabilitační péči. O tom, jak novelizace ovlivnila v praxi tento typ léčby a jaký je její dopad na rehabilitační léčebny, hovořily Zdravotnické noviny se zástupcem segmentu následné lůžkové péče a ředitelem Hamzovy odborné léčebny pro děti a dospělé MUDr. Václavem Volejníkem, CSc.
"Dopad zmíněné novely je zásadní a zaznamenaly ho všechny léčebny a rehabilitační zařízení. Její text je nedostatečný, špatně formulovaný a vyžaduje v dohledné době nápravu. Nemá cenu diskutovat o tom, proč tento text vznikl a proč v tomto tvaru. Ale má rozhodně obstrukční charakter a snižuje dostupnost rehabilitační péče, i když to jistě nebylo úmyslem," svěřil se Zdravotnickým novinám V. Volejník a dodal, že ačkoli se na chystanou novelu začal jako předseda sekce následné lůžkové péče připravovat několik měsíců předem, nestačilo to. "V únoru jsem psal první dopisy, v březnu jsme měli opakované jednání s náměstkem ministra Ing. Petrem Noskem. Ten nám nesmírně pomohl v potřebném tlaku na pojišťovnu, s kterou jsme se nakonec dohodli na určitém prozatímním projektu, který funguje dosud," uvedl V. Volejník. V projektu se podařilo definovat, jak novelu převést do praxe, aby byla dodržena litera zákona a současně co nejméně omezena dostupnost léčebné rehabilitační péče pro pacienta.
Problémy s právní úpravou v teorii…
"Hlavní problém byl jako vždy v lidech," konstatuje V. Volejník a vysvětluje, že pojišťovna ani revizní lékaři nevěděli, jak se změnou právní úpravy pracovat, protože se nestihla připravit metodika. "Ani my jsme nevěděli, jak novelu uchopit, a navíc jsme byli povzbuzováni prohlášeními typu: ‚Až později přijde revizní kontrola a vy nebudete mít splněny zákonitosti podle paragrafu 33, tak vám péči nezaplatíme.‘ Zpočátku to nebylo jednoduché," vzpomíná.
Jako hlavní nedostatek novely uvádí fakt, že úprava ignoruje názory rehabilitačních odborníků, protože indikační nález do rehabilitační léčebny nemůže napsat rehabilitační lékař. "To je pro mne věc těžko pochopitelná. Psychiatři píší doporučení k psychiatrické léčbě a kliničtí pracovníci žádanky na chirurgii, ale v rehabilitační péči to zkrátka nejde," kroutí hlavou V. Volejník.
Novela tak podle něj otevírá možnost vzniku zcela nelogických situací, protože indikovat rehabilitační péči může každý ošetřující lékař v nemocnici. Může se tedy stát, že oční nebo kožní lékař píše pacientovi návrhy na rehabilitační léčbu, ale ambulantnímu rehabilitačnímu lékaři to umožněno není. "To je přece absurdní," zdůrazňuje.
Dodává, že to považuje za nechtěnou chybu při rychlé přípravě novely, pochopitelnou při obrovském množství práce vykonané ministerstvem, kterou je možno napravit při velké revizi zákona.
… a v praxi
"Když novela vstoupila v platnost, pro rehabilitační léčebny to znamenalo jediné – probudit se. Do té doby šlo vše v klidu svým tempem a náhle nešlo vůbec nic," říká V. Volejník.
Hamzova odborná léčebna pro děti a dospělé situaci řešila tak, že její představitelé začali přímo oslovovat nemocniční oddělení, která k nim běžně posílala pacienty, a prosili lékaře, aby se snažili dodržovat předepsaný postup indikace, přestože to pro ně představuje práci navíc.
"Do žádného jiného zařízení dnes není potřeba vyplňovat takové množství obsáhlých dokumentů jako do rehabilitační léčebny, ať už je lázeňská, nebo nelázeňská. Jako kdyby rehabilitační léčba byla nějakou nadbytečností," stěžuje si. Připouští, že lázeňská zařízení i některé léčebny provádějí komerční činnost, která není hrazena a je to s nadsázkou řečeno jistá rekreace. Ale tvrdit, že lázeňství je zcela zbytečné, podle něj nelze. "V některých lázních se provádí stejně kvalitní léčebná rehabilitace jako u nás," namítá s tím, že sice chápe důvody, které zákonodárce ke změně vedly, ale vadí mu, že nebyly sledovány související negativní dopady a nebyly předem učiněny potřebné kroky k jejich odstranění. "Nejdřív jsme vylili s vaničkou i dítě a teď hledáme dítě v mydlinkách," přirovnává V. Volejník.
Ne všechnu péči schvaluje revizní lékař
Dalším aktuálním problémem je podle něj fakt, že mnozí lékaři stále netuší, jak doporučení k rehabilitační léčbě vyplnit, protože nemají potřebnou metodiku, a proto s indikací váhají.
"Rád bych na lékaře apeloval, aby se s námi spojili, pokud potřebné informace nemají, a my jim poskytneme poradenství," slibuje V. Volejník a jako příklad uvádí málo známý fakt, že pokud do Hamzovy odborné léčebny pro děti a dospělé lékař posílá pacienta na rehabilitační spinální jednotku nebo na oddělení ošetřovatelské péče, nemusí mít souhlas revizního lékaře. Vždy je podle něj třeba, aby si lékař ověřil, jaký typ péče požaduje a co je pro ni zákonem předepsáno. Závěrem upozorňuje, že ještě složitější mohou být situace, kdy revizní lékař nárok na rehabilitační léčebnou péči zamítá.
"Není mi úplně jasné, ač jsem příslušný zákon studoval, jakým právem péči zamítá, protože to v zákoně uvedeno není. A není mi ani jasné, kdo potom zodpovídá za další osud pacienta," říká a dodává, že tato praxe je pro lékaře velmi riziková a bude patrně fungovat jen do první žaloby, při které pacient doloží, že zamítnutá péče byla potřebná.
"Pak to bude porušení lege artis," varuje Václav Volejník.
Foto: ZN