Tvář happeningu Praha bariérová: na vozík ho upoutal pád v náměsíčnosti

04.02.2014 16:25

Rozhovor s paralympionikem a zlatým lukostřelcem z her v Pekingu Davidem Drahoninským.

Praha – Před čtrnácti dny se stal David Drahoninský společně s letošním olympijským vítězem Vavřincem Hradilkem tváří happeningu Praha olympijská, Praha bariérová. Ten vznikl z iniciativy občanského sdružení Asistence a David svou účastí přišel poukázat na město plné bariér a překážek a vyzvat především politiky a radní, aby s problémem něco dělali.

- Kam byla vlastně happeningová akce Praha olympijská cílená? Na koho myslíte, že udělala dojem?

Těžko říct. Na ulici nás potkali spoluobčané, kteří si možná řekli Sasa banda vozíčkářů proti něčemu protestuje a s tou myšlenkou strávili celý den v práci a pak večer v Událostech jim to reportáž připomněla a oni si řekli, hm, to mají docela blbý s tím cestováním. Minimálně tento fakt je úspěch, že jsme se zase dostali do podvědomí dalších spoluobčanů, kteří pochopili, že tu nežijí v matičce Praze sami. Každopádně nejvíc měla oslovit naše politiky a nebo představitele Prahy, kteří o tom rozhodují, který kohoutek se povolí a který zase utáhne a finance nepotečou. Možná pro větší úspěšnost akce jsem měl vzít luk a všechny šípy a jít přímo k věci…ale je dobře, že v ulicích se objeví i lidé, kteří chtějí ukázat, že jsou věci, které jim vadí a komplikují život a chtějí upozornit, že změna by přišla vhod. Rozhodně je to lepší než sedět doma a brečet.

- Říkal jste mi během happeningu, že vás v tomto ohledu uchvátil Berlín...

Ano. Ale každá moderní metropole už je dnes prakticky bezbariérová. Města na tom pracují, nové přístupy jsou bezbariérové zcela samozřejmě.

- Viděla jsem nedávno reklamu na koupelny se speciálním příslušenstvím pro lidi s tělesným postižením a uvědomila jsem si, že je to dobrý. Stejně jako výroba nadstandardních vozíků, které musí být dost nákladné.

Existují ortopedické protetické dílny, kde vám je vyrobí. Je tu hodně zahraničních firem, které mají u nás zastoupení a dovážejí věci z ciziny. Lidé si sami mohou najít třeba na internetu, kolik takový vozík stojí tady u nás a kolik v zahraničí. Když řeknu, že třeba v Americe stojí třetinu ceny tady v Česku, nebudu lhát. Jenže firma nabízí i servis. Takže si vozík koupíte v Americe za třetinovou cenu, a když se vám s ním něco stane, musíte ho opět poslat do USA, aby vám ho opravili. Takže jste na tom ve výsledku stejně. Pomůcky jsou neuvěřitelně drahé. Já jsem si díky kontu Bariéry mohl sehnat speciální odlehčený vozíček, za což jsem vděčný. Protože jsem si vědom toho, že je díky tomu můj život daleko kvalitnější.

- Jak se vám váš úraz vlastně přihodil?

V šestnácti letech jsem se vrátil z tréninku Taekwonda unavený domů a padl jsem do postele. Druhý den jsem se probral mezi operacemi v nemocnici v Českých Budějovicích. Doktoři mi sdělili, že jsem spadl z balkónu ze třetího patra. Potom se přišlo po vyšetřeních na to, že mám poruchu spánku a trpím náměsíčností. Já sám si nic nepamatuji, jen jak jsem přišel zdráv po svých domů a pak se probral skoro mrtvý v nemocnici.

- Jak jeho důsledky snášeli vaši rodiče, jak vaše okolí?

Moje okolí se možná tvářilo a tváří, že jsou silní, ale opak je pravdou. Sice jsem tam ležel ochrnutý já ale já měl možnost s tím s pomocí doktorů bojovat, i když jsem nezačal chodit, tak žiju dál na vozíku. Teď s odstupem času si uvědomuji, že se tenkrát měl někdo věnovat i mým rodičům a mým sourozencům, třeba nějaký psycholog, protože se ten můj úraz podepsal i na jejich životě.

- Kdo vám pomáhal v začátcích v praktickém životě a vůbec psychicky?

Měl jsem rodiče a bratra se sestrou, takže jsem se necítil sám. Nejvíc mi pomohlo asi to, že se moji rodiče po úrazu přestěhovali a já vlastně za životem před úrazem udělal tečku a začal jsem žít zcela znova někde jinde v jiné společnosti. Další fakt, který mi hodně pomohl, byl ten, že jsem neměl čas se flákat a už další rok jsem nastoupil na střední školu a musel plnit povinnosti ve škole. Měl jsem proto málo času přemýšlet o tom, že jsem na vozíku. Musel jsem místo toho přemýšlet o tom, jak to vše s vozíkem zvládnu. Postupem času se ke střední škole připojil i sport a to bylo další velké plus. Kdo se nudí, přemýšlí o hovadinách, já jsem neměl na nudu čas.

- Jak dlouho jste se sžíval s vozíkem?

Abych se naučil žít ve společnosti s vozíkem, trvalo by to třeba i čtyři roky. Není to tak, že člověk skončí na vozíku. Tam to teprve všechno začíná. Mám i částečně postižené ruce a člověk musí vychytat všech maličkosti, všechny osobní věci. Například ranní hygienu, koupání, přelézání do vany, něco na udržení kartáčku na zuby, pokud ho neudrží a další různé speciální pomůcky. Vozík je pro společnost samozřejmě nejvíc vidět. Ale není to je on. Řeknou si: Jo vozíčkář, z kopečku mu to jede rychleji, do kopce musí zabrat. Tak to bohužel není. Člověk se jako malé dítě musí učit všechno od začátku. Je to především právě otázka toho, aby se člověk se svým handicapem naučil žít. Aby nezůstal v depresi.

- Jak dlouho vám trvalo tedy jen samotné učení pohybovat se na něm?

Trvalo to hodně dlouho. Šest měsíců po úraze jsem se zvládl sám na vozíku pohybovat tři hodiny, pak jsem potřeboval asistenci a pak zase tři hodiny a pak zase asistenci kvůli záchodu.

- Je opravdu všechno věc tréninku a návyku, nebo hraje vedle těchto dvou věcí roli i talent – talent pro to umět jezdit na vozíku?

Člověk je tvor učenlivý a když nemá jinou možnost, tak se přizpůsobí. Každopádně znám lidi, kteří by na vozíku rádi jezdili sami a bohužel jim to jejich postižení nedovolí. Holt někdy nestačí ani silná vůle a prostě diagnóza je silnější. Naopak znám ale i lidi, kteří by dokázali víc a je pro ně pohodlnější se nechat obskakovat a svádět to na diagnózu.

- Když jste mluvil o speciálním vybavení bytu, o věcech, které člověk považuje za samozřejmé a ani si neuvědomuje jejich funkci, co pro vás bylo nejtěžší po návratu z nemocnice a rehabilitace?

Nedostal jsem se do koupelny a na wc. Museli mi pomáhat rodiče a bratr. Musel jsem se vše učit znovu, jak se obléci, jak si přelézt z postele na vozík, z vozíku do postele, na wc, do auta atd. Je to prostě jako s prvňákem, který jde do školy. Musí se naučit hodně věcí a to zabere nějaký čas. Naštěstí jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě v tom učení podpořili a od kterých jsem se mohl učit, když jsem se na ně koukal třeba v Centru Paraple nebo v Rehabilitačním ústavu Kladruby.

- Jak se na paralympiádě rozlišuje stupeň postižení?

V lukostřelbě jsou tři kategorie. Moje kategorie, kde mají sportovci postižené všechny končetiny a trupové svaly, pak vozíčkáři, kteří nedokáží chodit, ale mají ruce zdravé, a pak sportovci, kteří dokáží střílet ve stoje a mají minimální postižení dolních končetin.

- Jak jste se vlastně dostal k lukostřelbě?

Během studia na střední škole. Byla tam tenkrát v rámci sportovní organizace Spastic Handicap předváděčka lukostřelby a manželé Králikovi, kteří v té době působili jako trenéři, mě přesvědčili, že to je super sport.

- Co považujete za svůj dosavadní největší sportovní úspěch?

Vítězství na MČR se zdravými v roce 2006 v lukostřelbě, a pak zajisté vítězství na paralympijských hrách v Pekingu 2008.

- Co vám dala lukostřelba?

Díky lukostřelbě jsem se naučil prohrávat, a poté jsem se naučil vyhrávat. Pochopil jsem, že mě může porazit někdo, kdo bude lépe připravený, a nebo prostě bude mít jen víc štěstí. Každopádně štěstí přeje připraveným, a buď si člověk bude stěžovat, nebo zatne zuby a připraví se pořádně, aby pak mohl vyhrát. A to neplatí jen ve sportu, ale i v životě.

- Věnujete se také osvětovým projektům, především prevenci u dětí…

Jezdím po středních a základních školách a vyprávím dětem svůj příběh. Jak mladý zdravý kluk k vozíku přišel a že se dá žít i s handicapem a že lidé s postižením také žijí a jsou normální. Doufám, že si studenti uvědomí, že život mají ve svých rukou a některé věci mohou ovlivnit a že nehoda není náhoda a že dneska jsou zdraví, ale zítra mohou být klidně jako já na vozíku. Taky doufám, že pochopí, že nežijí ve společnosti sami a podle toho se budou k sobě chovat.

- Vím o vás, že byste si přál vydat se na cestu kolem světa. Za jakou dobu si myslíte, že byste ji zvládnul a kam byste se těšil nejvíc?

Stíhačkou by to bylo rychle, ale to bych se nestihl ani vyčůrat. Každopádně mi nejde o rychlost, ale podívat se za hranice Česka. Všude po světě žijí zajímaví lidé a všude jsou zajímavá místa, která vám mohou něco ukázat a vy se můžete s otevřenýma očima něčemu přiučit. Svět nekončí hraniční cedulí, ale o tom jsem měl možnost se už přesvědčit.

- Jak si ho představujete, ten blízký… Chcete zůstat v Praze, i když je k vozíčkářům nevstřícná?

Těžko říct a nevstřícná je asi moc silné slovo. Když pro to něco uděláme, tak to bude lepší. Člověk potřebuje lásku, když nemá lásku, tak potřebuje v něco věřit a mít cíl a když nemá ani lásku a ani cíl, tak potřebuje práci. Já mám všechny ty tři věci, takže jsem spokojený. A co bude, to nevím. Plány určitě mám a postupně si je naplňuji, ale některé věci jsou běh na dlouhou trať a člověk musí být trpělivý.

- Třináct let po vaší nehodě, přišlo by vám nepřirozené, kdybyste se musel opět pohybovat po nohou?

To je taky těžké. Asi se mi tahle možnost ale nenaskytne. Každopádně kdyby se tak stalo, asi bych holt musel zase trochu zatnout zuby a rozhodně bych tu hozenou rukavici využil a chtěl chodit po vlastních, a vozík bych pak odtlačil na Vyšehrad a hodil ze skály. Jen bych si dal pozor, aby na nikoho nespadl.

- Zneužil jste někdy svého postižení?

Samozřejmě, jednou mě zastavila policejní hlídka a kontrolovali doklady vozu a já je nemohl najít. Tak jsem z batohu postupně vyndal léky, pak plínku, pak bažanta, pak cévky, a když oni viděli všechny tyhle věci, které normální člověk v batohu nevozí, tak mi řekli:"To je v pořádku, jeďte".

- V čem má vozíčkář výhodu oproti chodci?

Nikdy nemá problém najít si volnou židli, když si chce sednout.

---

David Drahoninský

Narodil se 19. května 1982 v Kaplici a je českým reprezentantem Spastic Handicap v lukostřelbě. Od svých sedmnácti let, kdy se mu stal úraz následkem pádu z okna, je připoután k invalidnímu vozíku. Před lukostřelbou se věnoval také závodům ve hře Boccia. Na paralympiádě v Pekingu získal v roce 2008 pro Českou republiku zlatou medaili. Je držitelem řady dalších republikových, evropských a světových ocenění.

Foto: "DÍKY LUKOSTŘELBĚ jsem se naučil prohrávat, a poté jsem se naučil vyhrávat," říká David Drahoninský.
Foto: Deník/Martin Divíšek

Klíčová slova: