Miroslav Liml: Hod oštěpem bych asi nedal

Žďár nad Sázavou – O tom, že i bez zraku se dá žít plnohodnotný život, svoje okolí dnes a denně přesvědčuje Miroslav Liml ze Žďáru nad Sázavou. Ačkoliv je mladý muž nevidomý, je soběstačný, angažuje se ve žďárské pobočce Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých a najde si čas i na řadu koníčků, mezi nimiž nechybí ani sport.
Ač to zní pro zdravého člověka skoro jako utopie, i bez zraku se dá chodit na výšlapy, plavat, ale i hrát velice úspěšně pétanque, jezdit na běžkách, kole, anebo dokonce na bruslích. Miroslav Liml to alespoň zvládá a nepřipadá mu to až tak složité.
Jeho krédem je, že když člověk chce, dokáže všechno (nebo skoro všechno), ale když to ani nezkusí, nemůže pak tvrdit, že to bez zraku nezvládne. Sám říká, že má možná "výhodu" v tom, že se slepý již narodil a nepřišel o zrak později postupně, což je často pro řadu lidí obzvlášť stresující…

- Vzpomenete si na nějaký okamžik z raného dětství? Zdravému člověku se většinou vybaví rodiče nebo třeba rodinný pes, případně mu v paměti utkví útržek nějakého děje…

Abych pravdu řekl, trochu mě tahle otázka zaskočila, nic konkrétního mě zrovna nenapadá, možná si vybavuji nějaká slova. Slepý jsem od narození, takže mi ten vizuální vjem nechybí, nevím, jaké to je, tedy na rozdíl od člověka, který o zrak přišel později. Já rozeznávám světlo a tmu. Takže poznám, že je venku slunečný den, anebo je zataženo, případně noc, což je rozhodně lepší, než nerozpoznat vůbec nic. Samozřejmě se ale ještě přitom řídím podle hodin.

- Telefonujete, pracujete na počítači a člověka vidícího, který na chvíli zavře oči a je mimo hru, zajímá, jak je to všechno vůbec možné?

Jednoduše. Mobil mám, na první pohled je jako každý druhý, jenom je ozvučený. A taky je, bohužel, o něco dražší než ten běžný, který vypadá navlas stejně. Místo, dejme tomu, pěti tisíc korun stojí kvůli speciálnímu "mluvícímu" programu dvanáct.

- Píšete i esemesky?

Někdy píšu, ale občas se překlepnu. Příjemce si to ale určitě domyslí. Učil jsem se psát Braillovým písmem, tehdy ještě na psacím stroji. Rukou ale běžně nepíšu, mám zvládnutý jenom svůj podpis, když musím něco podepsat třeba na poště nebo na úřadě.

- A jak to máte s počítačem?

Se speciálním softwarem, díky kterému s uživatelem počítač "mluví", prakticky úplně běžně, jako jiní lidé. Slepý člověk nepoužívá myš, ta by mu k ničemu nebyla. Pěkně se vším proklikáme, používáme také klávesové zkratky. Na internetu se už ale dá dostat prakticky všude a poslechnout si všechno potřebné. Problém je tak hlavně ten software, který vyjde přibližně na sedmdesát tisíc, což zrovna není zanedbatelná částka.

- Čtete knihy v Braillově písmu, a jaký je vůbec na trhu jejich výběr?

Zase tolik jich není, ale nevidomí už o ně v posledních letech příliš nestojí. Je to asi stejné jako u klasických knih a vidících lidí. Informace se nejčastěji čtou a poslouchají prostřednictvím počítače a internetu, klasické knihy ustupují do pozadí.

- Pozornost vzbuzujete i tím, že pokud to jde, tak se svým handicapem nedáte nějak výrazně omezovat. Třeba ve sportu. Velice dobře jste hrál pétanque, jaké další sporty například ještě provozujete?

Pétanque hraji, jen když seženu spoluhráče, který mě naviguje. Plavu v bazénu, rád jezdím s "navigátorem" na dvoukole, chodím na vycházky, taky jsem to zkoušel na běžkách, to bylo fajn. Dneska už jsou všude upravené stopy, takže se z nich jen tak nevyjede, a nevidomý se udrží. Také jsem zkoušel bruslit.

- Při bruslení vás ale žádná stopa nedrží a led je podstatně tvrdší než kyprý sníh…

Taky co při tom bylo pádů. Ale jinak to docela šlo.

- A na co byste si netroufl?

Třeba hod oštěpem, to bych nejspíš nedal. (smích) I když… Pustím se do všeho možného, no, a když to nedopadne, tak to prostě už příště dělat nebudu.

- Skutečně nebudete? To z vašich úst nezní moc věrohodně…

Tak dobře, pokud to poprvé nebyl extra průšvih, zkusím to znovu. Nedá mi to, abych se jen tak lehce vzdal.

- Vaše přítelkyně je tělesně postižená, chodí o berlích, nebo se pohybuje na invalidním vozíku. Můžete nějaké sporty dělat společně?

Chodíme spolu do bazénu plavat a taky na procházky. Ona má zdravé oči a já nohy, vezu ji, povídáme si, a tak nějak se navigujeme a děláme si doprovod vzájemně.

- Jak jste se spolu seznámili?

Seznámili jsme se přes příbuzné a pak jsme zjistili, že bydlíme kousek od sebe, trávili jsme spolu pořád více a více času… A je nám fajn.

- Plánujete rodinu?

No, už jsem o tom něco zaslechl. (smích)

- Jste masér, vykonáváte ještě tuto profesi?

Teď masíruji jenom svoje známé a kamarády, pokud mě o to požádají. Dříve jsem pracoval například v jedné firmě v Jihlavě, ale tam jsme se nějak neshodli. Možná bych se k tomu ještě vrátil, ale jenom jako zaměstnanec, na živnost určitě ne. Je tam komplikovaná legislativa, přísné hygienické normy. A tohle všechno kontrolovat, hlídat, aby bylo všechno v pořádku, a ještě k tomu masírovat, bych nechtěl. Jak říkám, masírovat bych šel jenom jako zaměstnanec.

"Řidič je ze zákona povinen přepravit nevidomého člověka i bez doprovodu. Několikrát jsem se už kvůli tomu v autobuse s některým šoférem pohádal."

- Když se vrátíme k běžnému životu nevidomého člověka s tím, že vyrazíme do žďárských ulic, co tam pro vás představuje potíž?

Někdy přecházení silnice. Všechny světelné přechody, tedy pokud zrovna nejsou z nějakého důvodu vypnuté, jsou ozvučené, což je fajn. Problém je ovšem přecházení silnice tam, kde semafory nejsou. Zleva třeba auto zastaví, zatímco zprava si řidič člověka s bílou holí nevšimne a pokračuje v jízdě. To je vždycky riziko.

- Zní to dost nebezpečně. Stalo se vám už někdy, že to řidič tak docela neubrzdil?

Ve Žďáře ne, ale v Brně už o mě autobus zavadil. Ale měl jsem štěstí a nic vážného se mi nestalo. Ale ani nezastavil, možná si toho vůbec nevšiml, nevím. S autobusy, respektive jejich řidiči, je při cestování někdy trochu potíž.

- Proč?

Existují řidiči, kteří nevidomého do autobusu bez doprovodu nechtějí vzít, s tím jsem se už setkal. Odvolávají se na vnitřní předpisy, ovšem v přepravním řádu nic takového vysloveného není. Řidič je navíc ze zákona povinen přepravit nevidomého i bez doprovodu. Několikrát jsem se už kvůli tomu v autobuse s některým šoférem pohádal. Pro tyto případy už u sebe nosím písemný výtah z příslušného zákonného ustanovení včetně telefonického kontaktu na místa, kde to potvrdí. Můžu využít cestování s doprovodem, ale stejně tak tohoto práva využít nemusím. Mám tedy nárok jet stejně jako každý jiný, tak proč by mě řidič neměl vzít a měl bych čekat, až se některý jiný nade mnou smiluje? Navíc když už je to třeba poslední spoj. Je ale pravda, že se to nedá zobecňovat, všichni řidiči autobusů nejsou stejní, jiní jsou naopak velice ochotní. Je to všechno o lidech, stejně jako všechno ostatní.

- A jak se vůbec na autobusovém nádraží, případně na zastávce zorientujete a poznáte, že už přijel váš autobus?

Z internetu vím, ze kterého čísla ten který autobus jede, ve Žďáře, Jihlavě nebo třeba Brně už také vím, kde ta zastávka je, anebo se někoho zeptám, když to tam neznám. Problém ovšem je, když pak tu zastávku nečekaně přeloží. To se mi už také stalo, že jsem šel v Brně na jistotu na jedničku, a jelo to z třiačtyřicítky. Autobus mi pak samozřejmě ujel, a musel jsem čekat na další.

- Cestuje i vlakem?

Vlakem moc nejezdím, to je komplikovanější než autobus, navíc na žďárském nádraží, kde se zrovna rekonstruují nástupiště, hledají správný vlak i lidé, kteří vidí.

- A co městská hromadná doprava přímo ve Žďáře? Je složité dostat se z jednoho konce města na druhý?

Není to tak strašné. Ale bylo by určitě fajn, kdyby třeba ve Žďáře byly ozvučené autobusy, ve kterých hlásí zastávky.

- Jak zjistíte, který autobus je ten pravý, když na zastávku vzápětí po sobě přijede více spojů?

Nevidomý má sice v hlavě jízdní řády, ale může se stát, že kvůli dopravní zácpě nejedou autobusy úplně přesně, anebo ve správném pořadí. To je pak potřeba se zeptat lidí na zastávce, nebo pak řidiče přímo ve voze, což ale není problém, protože do linek městské dopravy se ve Žďáře nastupuje jenom předními dveřmi. Nevidomý člověk se hlavně musí umět slušně zeptat a také slušně poděkovat, lidé jsou naštěstí obvykle vstřícní.

- Co vám v ulicích kromě někdy problematického přecházení rušné silnice ještě ztěžuje pohyb?

Nepříjemné jsou například i reklamní tabule nebo nabízené zboží vystrčené do chodníku, které tam jindy nebývá. Také zahrádky restaurací, které jsou dnes v ulicích celkem běžně i tam, kde se jindy jenom chodilo. No a pak také různé stavební úpravy, u kterých si projektanti zřejmě neuvědomili, že je budou používat i jiní než zdraví lidé. Všelijaké ty sloupky, vysoké obrubníky u chodníků a podobně.

- Pohybujete se s průvodcem?

Je to nejjistější hlavně tam, kde to člověk vůbec nezná. Snažím se ale především spoléhat hlavně na sebe a lidi kolem sebe s tím, že se doptám, protože pokaždé mít s sebou doprovod nemohu. Nechci být stále na někom závislý, snažím se být co nejvíce soběstačný, prostě to zkouším. A ono to jde, když člověk skutečně chce.

- Představa nevidomého v supermarketu, jak po paměti hledá místo, kde ještě před týdnem měli sušenky, které jsou už ale dnes úplně někde jinde, je dost tristní... Jak nakupujete?

Supermarkety, kde se často nemohou zorientovat ani vidoucí lidé, kterých se zeptám, a to včetně prodavaček, jsou pro slepce jen stěží použitelné. Ale i to je o lidech. Třeba ve žďárském Lidlu na požádání nachystají a přinesou, co potřebuji, jsou tam moc ochotní. Jinde je to horší, nejlépe se v tomto ohledu nakupuje v malých prodejnách, hlavně tam, kde už člověka znají.

- Placení v obchodech. Jak poznáte, čím platíte, když bankovky nevidíte?

Peníze jsou poněkud ošemetné, tedy bankovky, s mincemi je to lehčí. Sice existuje šablona na porovnávání papírových peněz, ale není to úplně spolehlivé, když je bankovka pomačkaná, a ne nová a rovná. Na jistotu to prostě nikdy není. Ani hmatový symbol není na běžné bankovce v oběhu rozlišitelný. Nevidomý se tak musí spoléhat na to, že ho nikdo neošidí.

- Obecně se říká, že nevidomí lidé jsou vesměs puntičkáři, co se týká jejich osobního prostoru, aby jim někdo nenarušil jejich pořádek a oni měli všechno na svém místě, jak jsou zvyklí. Může být vůbec nějaký nevidomý bordelář?

Jak se to vezme. Z pohledu svého vidícího okolí může, nicméně musí se v tom svém nepořádku vyznat. A on se vyzná, protože jinak by byl pochopitelně sám proti sobě. Hlavně se mu jeho věci ve snaze pomoci nesmí nikdo snažit uklízet. To by pro něj byla opravdu katastrofa.

---

Svaz nevidomých Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR (SONS) je občanské sdružení, které vzniklo v roce 1996 sloučením obou do té doby celostátně působících občanských sdružení občanů se zrakovým postižením, České unie nevidomých a slabozrakých a Společnosti nevidomých a slabozrakých v ČR. Své pobočky a odborná střediska má v převážné většině okresů a sdružuje přes deset tisíc členů zdroj: www.sons.cz

Foto: ŽIVOT BEZ ZRAKU. Miroslav Liml říká, že se se svojí přítelkyní Anetou doplňují. On nevidí, ona je pohybově postižená. Společně chodí například do bazénu, na výlety a podnikají i další aktivity. Podle nevidomého mladého muže není problém se s postižením vyrovnat, když o to člověk skutečně usiluje.
Foto: Týdeník/Lenka Mašová (1x), Jiří Marek (2x)