Miloš Šmíd: Železniční rallye a naše inkluze

27.03.2011 11:30

Tak za chvíli to vypukne! Dali jsme dohromady dvě skupiny - já a prakticky nevidomý Jirka, druhá skupina - slabozraký Radek a nevidomý Petr. Oba nevidomí kamarádi jsou vydatnými posilami našich týmů - rádci, kteří se vyznají. Jsme fandové železnice a už řadu let se zúčastňujeme cestovatelské soutěže Železniční rallye. Jde o to, nasbírat při cestě vlakem co nejvíce bodů za ujeté kilometry a projeté povinné stanice, v kterých musí vlak zastavit.

Proti nám jsou ostřílení soutěžící, kteří normálně vidí, takže při hledání v jízdním řádě jsou asi tak pětkrát rychlejší než my, kteří papír jízdního řádu brousíme nosem. Ale nevidomí kamarádi mají ozvučené počítače, v kterých mají nainstalovaný Idos a také ozvučené mobilní telefony, přes které zjišťují případná zpoždění vlaků, abychom mohli včas podle nich upravit svou další trasu.

Organizátor Robert vybere účastnické poplatky, rozdá účastnické listy, do kterých sbíráme cestou razítka z povinných i dalších stanic a hlavně zaznamenáváme průběh trasy a spočítáme nakonec body. Už víme, které jsou povinné stanice. Na vyhledání trasy do stanoveného startu rallye máme asi 30 minut. Zapojujeme do toho své zbytky zraku i ozvučené počítače. Cíl je za čtyřiadvacet hodin v cílové stanici. Až do ní si trasu samozřejmě nejsme schopni hned na startem najít, ale o to větší to je dobrodružství - je to o tom: operativně reagovat na vzniklé situace.

Hledáme horečně různé varianty spojení - nejdříve nic nevychází a nebo jsou na přestupech velké prostoje a nebo nám to leckde ujíždí o jednu či dvě minuty. Snad nebudou velká zpoždění nebo jiné nepředvídatelnosti.

 Nastala hodina H a minuta M - bylo odstartováno! Je potřeba se rozhodnout mezi několika nalezenými variantami - těžko říci, která strategie bude nejlepší. Už se musíme rozhodnout, protože výpravčí píská. Nastupujeme do vybraného vlaku a hledáme si volné kupé o samotě, protože musíme ještě domyslet a dopočítat trasu. Místa moc není a tak přisedáme k spolucestujícím. Snad to nejsou spolusoutěžící. Diví se, že máme počítač, který vydává lidskou řeč a pochopí, že špatně vidíme a hledáme spojení: „Nechcete pomoc, kam jedete?“ ptají se, když nás slyší potichu mezi sebou diskutovat o vyhledávaných variantách spojení. „To my právě nevíme, kudy chceme jet ... „Zítra v poledne máme být zase tady zpátky ...“ Kroutí s nepochopením hlavou a nechají nás být.

 Někdy se stává, že potřebujeme přeběhnout z jedné železniční stanice do druhé, z jedné tratě na druhou - to dovoleno je, například v Litoměřicích z horního nádraží na dolní. Pokud město neznáme, zavoláme si na službu Navigace SONS, která nám pomůže vysvětlit trasu podle internetových map. Zvládli bychom to asi i sami s počítačem se zvětšovacím softwarem, ale mobilní internet je zatím poměrně drahý, ale hlavně na to není moc času.

 Zatím nám to vychází, žádná zpoždění! Už se blížíme k cíli, sjíždíme se s dalšími spolusoutěžícími. Jsme v cíli! Odevzdáváme účastnický list a čekáme na vyhodnocení. Vypadalo to tak dobře a zase jsme osmí z šestnácti. Kde jsou ty doby, kdy se nám dařilo a občas jsme i vyhráli. No budeme muset trénovat ... Dáme si zase korespondenční variantu této soutěže ...

 Nikdo nám přitom nemá ze spolusoutěžících za zlé, že jezdíme ve dvou. Naopak - pociťujeme trochu jejich obdiv, ale také nám organizátor nic neodpouští - je to férovka! Díky našemu speciálně počítačově-mobilnímu vybavení vyrovnáváme zčásti svůj zrakový handicap. O tom vůbec nepřemýšlíme. Zajezdíme si vlakem, prověříme své schopnosti orientovat se v jízdním řádě i na nádražích a v železničním zeměpise. Speciální pedagogové by o nás řekli: To jsou inkluzivní hoši! Ale tak to není, všichni ví, že máme handicap, ale že se s ním díky technice dokážeme poprat.