Domovy pro osoby s postižením nejsou domovem

Situace v domovech pro osoby se zdravotním postižením potvrzuje, že se transformace sociálních služeb téměř zastavila a přestala být společenským a politickým tématem. Zařízení mají stále charakter ústavů a nepřipomínají normální domov. Lidem zde žijícím se nedostává potřebné podpory k udržení a rozvíjení schopností a dovedností, mnohdy se naopak prohlubuje jejich závislost na péči.

Ombudsmanka provedla návštěvy 9 domovů pro dospělé osoby se zdravotním postižením. Zaměřila se spíš na velkokapacitní zařízení, u nichž lze předpokládat vzhledem k počtu klientů menší individualizaci péče a vyšší riziko špatného zacházení. Zastoupeny byly ale i domovy s malým počtem klientů. Návštěvy proběhly v domovech v Jihomoravském, Jihočeském, Olomouckém, Moravskoslezském, Plzeňském a Karlovarském kraji a v Kraji Vysočina.

„V některých zařízeních stále převládá duch ústavnosti, není respektována individualita klientů a podmínky neodpovídají normálnímu životu. Ve dvou domovech například žili jen muži, v dalším začali klienty druhého pohlaví přijímat teprve nedávno. To je v rozporu s běžným životem společnosti,“ shrnuje ombudsmanka Anna Šabatová a dodává: „Klientům se nedostává individualizované podpory v oblasti komunikace, intimního a rodinného života, samostatného pohybu, rozhodování o vlastním životě. Může tak docházet k prohlubování závislosti na poskytované péči, k frustraci, sociální izolaci a vzniku problémového chování.“ 

Ministerstvu práce a sociálních věcí proto doporučila vyvíjet tlak na poskytovatele a zřizovatele domovů pro osoby se zdravotním postižením, motivovat je k transformaci a deinstitucionalizaci služby. Apelovala také na ministerstvo, aby maximálně podporovalo život lidí s postižením v přirozeném prostředí. Jen tak podle ní splní Česká republika svůj závazek začleňovat lidi s postižením do běžné společnosti a zajistit jim možnost nezávislého způsobu života.

Ústavní režim a minimum aktivit

Režim dne nepřipomíná normální domov, není uzpůsoben přáním a potřebám jednotlivých klientů. Veškerý jejich čas je naopak organizován, což je typickým projevem ústavnosti. Častým důvodem je nedostatek personálu, který by klientům mohl poskytovat individuální podporu. Veškeré aktivity jsou tak prováděny hromadně, a to včetně třeba kouření.

Klienti by měli mít podle svých schopností možnost zapojit se do pracovních nebo jiných alternativních aktivit. Nejde jen o vyplnění času, ale o posilování jejich schopností a dovedností. Tyto aktivizační činnosti však v některých zařízeních probíhaly nahodile, u klientů s vyšší mírou podpory se často téměř nerealizovaly. Opět to souvisí s nedostatkem personálu, který by aktivity s klienty realizoval.

Volnost pohybu a zajištění bezpečí

Ačkoli mají zařízení nahrazovat skutečný domov, klienti se často nesmí volně pohybovat uvnitř, natož venku. Klienti s omezenými pohybovými schopnostmi někde neměli možnost dostat se na čerstvý vzduch ani na hodinu denně, jinde byli klienti zamykáni na odděleních, nebo nemohli přes den využívat své pokoje.

Ve třech domovech byli klienti přes noc zamykáni ve svých domácnostech, aniž by s nimi zůstal přítomen personál. Taková praxe je nebezpečná i přes den, natož přes noc. V případě požáru by musel personál, kterého je v noci jen minimální počet, obejít a odemknout všechny části zařízení, aby bylo možné klienty evakuovat.

Zařízení také ne vždy zvládají rizikové chování klientů tak, aby se předcházelo nutnosti omezit je v pohybu. Současně zařízení nedostatečně evidují případy, kdy chování klienta ohrožuje soužití obyvatel nebo bezpečnost, a to i v případech, kdy se např. jednalo o fyzický útok na člena personálu. Někteří pracovníci dokonce nechávali klienty, aby si spory vyřizovali sami, což následně vedlo k dalšímu nežádoucímu chování.

Komunikace s klienty

Poskytovat kvalitní péči a vycházet vstříc přáním klienta není možné bez fungující komunikace s ním. Personál proto musí mapovat komunikační schopnosti klienta a společně s ním vytvářet konkrétní plán podpory a rozvoje. Vhodné je využívání metod alternativní a augmentativní komunikace.

Pokud není komunikace s klientem rozvíjena, nemusí být dostatečně zjišťovány jeho skutečné potřeby a může docházet k frustraci a sociální izolaci. Vytváří se tak prostor pro špatné zacházení.  Z návštěv zařízení vyplynulo, že personál často zjišťoval potřeby klientů jen intuitivně. V některých zařízeních zaměstnanci ani nevěděli, že mezi klienty jsou lidé se sluchovým postižením.

Osobní a rodinný život

Zařízení by měla podporovat přirozené vztahy mezi klienty uzpůsobit klientům prostředí pro jejich společný partnerský život. Pokud nejsou klienti rozhodnutím soudu omezeni ve svéprávnosti v oblasti sňatečné způsobilosti, neměla by jim zařízení bránit v uzavření manželství nebo registrovaného partnerství.

Důležité je vytvářet příležitosti a podporovat klienty v setkávání s lidmi i mimo domov. Podle ombudsmanky by zařízení rovněž měla proškolit personál v přístupu k sexualitě klientů. Klienti by neměli mít pocit, že projevy intimity jsou něčím špatným či zakázaným. Současně ale musí zařízení přijímat opatření k řešení případného podezření na obtěžování či zneužívání.

Prostředí a respekt k důstojnosti a právu na soukromí klientů

Navštívené domovy pro osoby se zdravotním postižením se často nacházely v budovách bývalých zámků či klášterů. Velké, několikapatrové objekty neumožňují vytvářet domácké prostředí. V zařízeních s velkým počtem klientů přetrvávají ústavní prvky – společné jídelny, dlouhé centrální chodby, společenské místnosti atd.

Ve dvou domovech byly dokonce na některých oknech nainstalovány mříže. Jinde byly společenské místnosti uzamykány, takže klienti trávili dny na chodbách, v jednom domově chyběla místnost pro setkávání a trávení volného času úplně. V některých domovech neměli klienti v pokojích téměř žádné osobní věci a výzdoba pokojů často neodpovídala tomu, že nich žijí dospělí lidé. Personál při vstupu do pokojů klientů často neklepal.

Rozšířeným jevem je nedostatek soukromí při hygieně. V některých zařízeních chyběly zástěny ve společných koupelnách nebo dokonce na toaletách používaných současně více klienty. Koupelny zároveň nebývají uzpůsobeny potřebám klientů, aby mohli provádět hygienu s co nejmenší dopomocí personálu.

V některých zařízeních byla část koupelen či toalet dlouhodobě nefunkční, často chyběly obvyklé hygienické potřeby. Snižuje se tak soběstačnost klientů – použít toaletu u pokoje by zvládli, na vzdálenější sami jít nemohou. Stejně nedůstojná je pak nutnost pokaždé žádat personál o toaletní papír a mýdlo.

Ombudsmanka proto doporučila zařízením maximálně respektovat soukromí klientů, a to i při provádění hygieny. Funkčnost a vybavení koupelen či toalet je předpokladem pro jejich bezpečné a důstojné užívání.

Domovy pro osoby se zdravotním postižením (zpráva ze systematických návštěv)

Zdroj: Veřejný ochránce práv

Klíčová slova: