Dagmar Prošková: Vyznání

25.03.2007 19:59

Za okny je bílá tma, snad už zima opravdu přišla.
Začala jsem přemítat, co mi můj handicap vzal a co mi naopak přináší.
Jako dítě jsem byla jen nedoslýchavá, a to mi nebránilo sportovat a hlavně studovat se zdravými spolužáky.

Poté jsem měla možnost se radovat z analytiky, pro svoji kvantitu i kvalitu v Útvaru řízení jakosti, a to ve velmi dobrém kolektivu. Bylo mi dopřáno pěkných pár let laborování, když se objevil problém s očima, a s tím přišlo i rozhodnutí na plný invalidní důchod. Nebylo to “příjemné období“, ale moc mne psychicky podržela rodina a dodnes chodím cvičit jógu, která mne naplňuje svojí čistotou.
Vzhledem k bydlišti na vesnici, kde jsou omezené autobusové spoje, se asi nikdy už nesmířím s tím, že si nesednu za volant auta.
Jakoby se mi obrátil život naruby, ale motto “Považuj si každého dne, který přichází a můžeš-li pro to něco udělat, aby byl co nejhezčí “je mi blízké. Najednou jsem hluchoslepá, nikdo to nezná, vždyť doteď existoval člověk jen slepý, nebo hluchý.
Neuvidím už nikdy hvězdy na obloze, zpěv ptáčků vnímám zatím jen se sluchadly.
Začalo mne zajímat, jak to zvládají jiní: nejen odpovědi, ale i motivaci nacházím na pobytech a klubových akcích o.s. Lorm.
V dnešní době je počítač pro mnohé lidí banální záležitost, ale já se s ním seznamuji v období, kdy už jsem nějaký rok doma. Čím více se smiřuji s budoucí tmou, tím více má ctižádost nezná mezí, daří se mi stálé připojení na internet, zjišťuji množství dostupných informaci, emailová pošta a internetová telelefonie, kdy zjišťuji, že na druhé straně jsem někoho potěšila a zahnala pocit samoty. Co teprve digitální fotografie, jaká byla má radost naučit se přenášet foto do počítače a vidět jej přes zvětšovací program.
O to více je mi líto se vzdávat a marnit čas, když díky internetu a jeho možnostem, má člověk pocit, že není na vše určitě sám.