Anna Koleková: Když mi bylo 52 let

04.04.2017 20:55

 

 Když mi bylo  52 let, uslyšela jsem od lékaře zprávu vaše diagnóza zní „Parkinsonova nemoc. Nepřipouštěla jsem si to, nevěřila tomu a s onemocněním se nedokázala smířit. 

 

Ovšem přicházely chvíle, kdy svůj původní režim jsem opravdu nestíhala a nechtěla si ho také přiznat. Nesplněné úkoly se hromadily doma i v práci. V práci jsem se o nemoci nesvěřovala, ale za to déle pak pracovala.

           

Třes pravé ruky se stupňoval, déle tajit se to nedalo, tak ze zdravotních důvodů pracovní poměr jsem ukončila.       

 

Tato  skutečnost mě zlomila a jediné východisko k uspokojení, které jsem  doma našla, byl internet a telefon. 

 

O nemoci jsem informace hledala a v nejbližším městě “Klub Parkinson Ostrava“ našla. Tak já zvědavá, jako každá ženská, s manželem jsem se na cestu do klubu vypravila. Milé bylo  přivítání, vykládalo se a klábosilo, dobře jsem ve společnosti stejně postižených cítila. Čas rychle ubíhal, nastalo loučení, nabídku jsem dostala, zda bych se členkou klubu nestala.

 

V dnešní uspěchané době s dobou člověk aby šel a ta se rychlým tempem vyvíjí.  Informace, které se na internetových stránkách nalézají, pomáhají nám lépe se orientovat, komunikovat s okolím a mít přehled o dnešním dění. 

 

Doma  jsem k PC zasedla, stránky Společnosti nalezla, přihlášku vyplnila a členkou v roce 2003 se tak stala. Dověděla jsem se informace, že SP byla založena v roce 1994, předsedou byl Ing. Jiří Dvořák.

 

Cílem byla snaha zlepšení životních podmínek nemocných a jejich blízkých. Snažil se napomáhat ke zvyšování jejich sebevědomí a učit je žít s touto i při intenzivní léčbě postupující nemoci a bojovat s ní.

 

Začal se vydávat  časopis, organizovali  rekondiční pobyty, po republice bylo 20 klubů a v evidenci 2400 členů a v provozu webové stránky, aj…

 

Členové  se každý večer na webových stránkách setkávali,  vyprávělo se  o

nemocech, lécích, žertovalo se, vtipkovalo a dokonce i zpívalo.Sešlo se nás tam někdy i dvacet i více…a tak se nám krátily noční chvíle našeho špatného spaní.

 

V roce 2006 jsem se stala předsedkyni Klubu Ostrava, setkávali  jsme  se na Biskupském gymnáziu Ostrava Poruba  a  navzájem si  pomáhali  překonávat problémy s nemocí za účasti i rodinných příslušníků. Organizovali jsme přednášky, besedy, výlety, vycházky různá setkání, návštěvy mezi kluby, apod…. Své členy v klubu jsem si nazvala „Moji klubáčci“.

 

Garantem našeho klubu byla MUDr. Petra Bártová Ph.D., ta nás vždy s našimi nápady obdivovala a  tři děvčata ve výboru nás „SEHRANÁ TROJKA“ nazvala. 

Navázali jsme spolupráci s polskými  kluby, navštěvujeme se při pořádaných akcích dodnes.

 

Na členské výroční schůze jsme zvali různé hosty, na zahájení schůze bylo vždy připravené  krátké vystoupení  malých dětí, kynologie vycvičených psů,  předtančení, aj…, která měla na starosti Irenka Kafnová (Bednářová).

 

Sladkosti,  které s velkou láskou pečené i za hranicemi znají (jablkové rohlíčky, věnečky, rolády a jiné...), tyto výrobky pekla naše členka  Brigita Chládková, většinou ji  všichni znají.  

 

Masné výrobky, které na stolech byly,  můj  manžel  Stanislav  připravoval  a pak s Vaškem od Brigity společně  členy i hosty obsloužili.  Pověstné sádlo nyní v Klubu Parkinson-Help Ostrava stejný výrobce dodává.

 

Nyní se mi zdravotní stav  zhoršil  za ty léta jsem se již s nemocí srovnala a  při tom všem mi internet a telefon pomáhá.  

 

Díky mé nemoci a internetu jsem mnoho přátel doma i v zahraničí poznala. Získávám ještě  i  další  nové  přátele, cítím se být ještě v  něčem  užitečná a snažím se i novému výboru pomáhat.   Nemoc nás vlastně sbližuje a naše ústředí  Parkinson-Help z.s. je zde právě proto, aby nám podalo ruku, pomohlo radou, cvičením, ale také setkáním s teplým lidským slovem a pohlazením a tak mi  všechno zase  dává smysl.