(fiktivní deníkové záznamy)
10. prosince 2016
Tak mě po letech skolila chřipka. Pořádná. Taková ta, při které člověk sotva vstane z postele, zdají se mu divné sny a jen těžko rozlišuje mezi bděním a sněním. Konečně budu moct po dlouhé době týden jen ležet v posteli. Budu poslouchat pohádky a muziku, odpočívat a za týden jistě všechno bude dobré.
„Hlavně hodně pij,“ radí mi po telefonu kamarád doktor. „A ne, aby tě napadlo jít s tím do práce...“
Něco takového vážně nehrozí. Je mi mizerně, vysoká horečka znamená, že vzdálenost do koupelny a zpátky ujdu jen s největším sebezapřením a když jsem konečně zpátky v posteli, připadá mi, jako kdybych zdolala Mount Everest a ne deset metrů po rovině a pár schodů mezi patry.
14. prosince 2016
Je mi pořád stejně. Včera mě viděl živý doktor a potvrdil, že je to opravdu pravá chřipka – jedna z prvních letošních. Prý mám vydržet, povídal – a že už bude brzy líp. Doufám, že má pravdu. Pravá chřipka mě zmáhá a jestliže za normálních okolností s fungováním chvílemi díky postižení zápasím, teď je to ještě mnohem horší. Chůze po čtyřech bude bezpečnější.
Nebo se mám pokoušet o tu svou neobyčejně obyčejnou? Ano? Nebo ne? Potácím se z ložnice do kuchyně. Uvařit jídlo nedokážu ani omylem a tak ho objednávám přes internet, platím kartou, nejde mi to, ale nakonec ta správná čísla nějak trefím.
Kurýr mi jídlo přiveze a donese až ke dveřím předsíně, drobné na spropitné nemám, choroba mě skolila nepřipravenou. Potřebovala bych si vybrat peníze z bankomatu, omlouvám se mu...
Koukne na mě, chápavě se usměje, že prý to nevadí a popřeje mi hezký den. Hltám polívku a jakési čínské smažené nudle, je toho obvyklá hora (znáte, ne?) Chutná to, jako kdybych do sebe cpala mokrou slámu, ale je to jídlo a trochu se mi přeci jen uleví.
15. prosince, šest hodin večer
Píšu kamarádce, že mi pořád není dobře. Chvilku si jen tak dopisujeme, je to milé a povzbudivé. Popřeje mi, ať je mi brzy líp a rozloučíme se. V tu chvíli netuší ani ona, ani já, že za pár hodin budu sotva dýchat. Nejde ale jen o dech. Jde i o to, že horečka notně ukrajuje z mých schopností se kamkoli přesunout, které už tak omezuje dětská mozková obrna. Chodit, to je momentálně sci-fi.
16. prosince 2016, tři hodiny ráno
Zavolat už nikomu nemůžu, aspoň si to myslím, lapám po dechu, kdykoli se pokusím o náročnější pohyb, podaří se mi ale napsat krátký vzkaz na svůj profil na facebooku.
Vzkaz zahlédne kdosi z mých přátel (mám vážně štěstí, že je ta holka takhle v noci on-line), pochopí, že je zle, na nic nečeká a volá záchranku. Jsou tu, jak se mi podařilo otevřít jim dveře, nemám vůbec zdání. Všude je najednou světlo, někdo mě ukládá na nosítka a říká: „No nazdar, tohle vypadá na parádní zápal plic, dejte jí kyslík a jedem...“
18. prosince 2016
Jsem v nemocnici. Je mi o trochu líp a tak pouštím telefon. Vyvalí se na mě záplava esemesek. Kamarádi. Četli mé noční volání o pomoc a mají o mě strach, že se neozývám.
„Jak se Ti daří?“ „Jsi v pořádku?“ ptají se vyděšeně.
Těší mě ta péče i to, že je mám díky telefonu ohromně blízko, ačkoli na návštěvu sem za mnou ještě nemůžou. A taky jsem ráda, že i když občas komunikujeme hlavně elektronicky, nejsou ani trochu virtuální.
Díky za to.