Alena Koudelová: Telefon a já

13.03.2016 11:57

Je mi 86 let a již mnoho let bojuji s Parkinsonovou nemocí. Téměř ve všem jsem odkázaná na pomoc druhých. Těžko se pohybuji, s chodítkem ujdu sotva několik kroků. Žiju v rodinném domě se synem a jeho rodinou. Ráno všichni odejdou do práce a do školy a vrátí se až pozdě odpoledne. Já jsem skoro celý den sama doma, sedím v kuchyni u stolu, nemůžu nic dělat, ničím se zaměstnat nebo zabavit. Mobil je tak mým jediným spojením se světem, jediným společníkem i pomocníkem v nouzi.

 

Svůj první mobil jsem dostala po vnučce asi před 10 lety a ráda se chlubím tím, že už mám třetí. A stále ho považuji za malý zázrak. Už jen proto, že někoho zavolám a on se mnou může mluvit, přestože je zrovna třeba v obchodě nebo v autobuse.

 

To už si dnes těžko někdo dokáže představit, ale vzpomínám si na své vůbec první setkání s telefonem. Bylo to těsně po válce, v roce 1945, tehdy jsem chodila na gymnázium. První a jediný telefon v naší obci měli nějací Havlovi. Měli ho na chodbě a sousedi tam mohli chodit za malý poplatek telefonovat. Ve škole jsme měli psát důležitou písemku a já jsem se potřebovala zeptat spolužačky, co se mám naučit. Byla jsem pilná studentka. Byla to dcera doktora a ten už měl také služební telefon. Už je to dávno, ale pamatuji si to úplně přesně. Vypravila jsem se k Havlovým a měla obrovskou trému. Nechali mě na chodbě, ať si zavolám. Nemohla jsem přiznat, že telefon vidím poprvé v životě. Byl velký a těžký, s vidlicí na sluchátko. Nějak se mi podařilo vytočit dvě čísla pana doktora – víc čísel tehdy nebylo. Ozval se hlas mé spolužačky a já vyhrkla: „Prosím tě, honem mi řekni, co máme zítra ve škole!“ Spolužačka byla naštěstí pohotová a tu důležitou informaci mi sdělila. Nepředstavila jsem se, nepozdravila, nepoděkovala, rychle jsem položila sluchátko a rozčilením celá zpocená utíkala pryč.

 

Od té doby uběhlo 70 let. Bylo mi 16 a teď je mi 86 let. Hodně se toho změnilo. Technika udělala obrovský pokrok. O mobilech a počítačích se nám tehdy ani nesnilo, dnes je to pro mladší generace samozřejmost.

 

Teď mám mobil pro seniory a trémou už se při volání nepotím. Spíš se zpotím strachy, když ho nemám u sebe a nemůžu ho najít.

 

Když byl nový a ještě jsem s ním neuměla zacházet, taky mi dokázal připravit perné chvilky. Několikrát za den mi totiž z neznámého důvodu volala policie. Někdy dokonce hasiči. Ať jsem chtěla volat kohokoliv, ozvalo se: „Tady Policie České republiky…“

 

Špatně slyším a nechápala jsem, o co se jedná. Přiznám se, že mě to trochu děsilo. Děti mi nechtěly věřit, dokud neodhalily viníka. Bylo jím nouzové tlačítko na zadní straně telefonu, nastavené z prodejny na linku 158.  Zmáčkla jsem ho nechtěně pokaždé, když jsem vzala telefon do ruky. A to dělám asi stokrát za den a dokonce i v noci ze spaní. Mám už nešikovné prsty a třesou se mi ruce, takže bylo nutné tlačítko úplně vypnout. A já doufala, že za to nebudu nějak stíhaná.  

 

Když je člověk postižený a nemůže se hýbat, ta malá černá krabička je jako záchranná loď pro trosečníka. Můžu si s někým promluvit, když je mi smutno nebo mám dlouhou chvíli, můžu zavolat, když sedím venku na lavičce a nemůžu vstát. Občas se dovolám jinam, protože ovládání telefonu je pro mě stále těžší. Ale to mi nevadí, mám v seznamu jen pár lidí a všichni mě znají. Svůj život bez mobilu si neumím vůbec představit.