Marta Štablová: Smysl života s počítačem se slepeckým programem

13.03.2016 11:40

Uplynulo už 33 let, kdy se u mne ozvala intenzívně chronická choroba, která se dala zvládnout jediným lékem. Byla jsem na vrcholu kariéry. Nikdo netušil, že tento lék mne připraví o zrak.

 

Nikdo z lékařů se s tímto případem nesetkal. Zažila jsem si ponižování, podezření, že si vymýšlím. Protože jsem z oboru. Šla jsem ke konkurenci na vyšší úrovni. Závěr diagnózy byl jasný. Odchod do důchodu byl nevyhnutelný.

 

V té době nebylo lehké se dopátrat, kde najít pomoc, abych se nestala potřebná nadále nemocným. Nastal nový život přestěhováním. Začala jsem se starat o nemocného tátu. Manžel zajišťoval vše, co jsem nemohla vykonávat já.

 

Poslouchala jsem téměř stále rádio. Jednoho dne jsem slyšela rozhovor z krajského města
o Tyfloservisu. Napsala jsem si telefonní kontakt. Domluvila jsem si  schůzku. Další den mne manžel odvezl do Tyflocentra, byli jsme oba nadšení. Využila jsem nabídky na získání počítače.

 

Nebylo to jednoduché, ale nevzdala jsem se boje. Po výuce práce na počítači jsem se přihlásila do mé prvé literární soutěže v Praze. Nelituji, ani má kamarádka, která mně dělala doprovod. Zážitky byly krásné. Hned jsem je v několika příbězích napsala. Jsou plné dojmů, už od cesty do Prahy. O setkání s mnoha zajímavými lidmi, v rychlíku. Poté cestou do knihovny, v níž se vyhodnocení soutěže konalo.

 

Na prvý pokus jsem dopadla dobře. Poznala jsem se se zajímavými lidmi. Za prvý úspěch jsem se nemusela stydět. Od té doby píšu. Psaní je mou radostí, kterou mohu rozdávat. Hned po prvé prezentaci. Dnes už píšu i na přání a spolupráci. Začala jsem psát i poezii.

 

Má témata jsem posílala do Československého rozhlasu. Odtud mám děkovné i přátelské dopisy redaktorů. Psala jsem do celostátního časopisu Generace. Hlavní téma bylo o zraku. Od anatomie oka až ke ztrátě zraku. Pak o životě s tímto handicapem. Žádné stesky, „humor nezabíjí“.

 

Vzpomínky a příběhy ze života měly úspěch i v regionálních zpravodajích. Do nedávna jsem prezentovala příběhy na internetový portál Šedesátky. Po dlouholetém návratu do města dětství jsem psaní využila i k psychologické terapii. Nejvíce jsem potěšila psaním přátele
z dětství a studií. Hlavně mé kamarádky, které potkala krutá choroba, rakovina. Psala jsem jim „na míru“.  

 

Pak jsem se pustila do zpracování historie města, do nějž jsme se po válce přestěhovali. Spolupráce s historiky je úžasná. Přestože ve městě nežijeme, mé vzpomínky je mnohdy překvapí.

 

Myslím si, že kdybych neměla zrakový handicap, možná bych se nedala touto cestou. Věnovala bych se dle možnosti dále své profesi.  Aspoň částečně.  V posledních letech jsme se uchýlili do kraje, kde jsem se narodila. Oba s manželem jsme také pohybově omezení. Vzájemně se doplňujeme.

 

Kdybych neměla muže, kdo by mně dával do chodu počítač, když mně překvapí zradou. Zrovna jako dnes. Slepecký program není jednoduchý. Proto dát jej správně do chodu je otázka času a odborníka. Můj počítač je cestovatel. Jakmile nelze odstranit poruchu na dálku, už jede do Prahy. Jsem ráda, že jej mám. Přece pro jeho „handicap nedokonalosti“ jej nebudu zatracovat.

 

Nikdy by mě nenapadlo, že v nejhorší době mého života budu mít štěstí. Ozvaly se geny po mých předcích. Jeden z mnoha dalších, který mohu zúročit.