Eva Zavadilová: Balada pro Helpnet

13.03.2016 11:30

Když jsem byla ze svých nemocí psychicky skoro na kolenou, řekl mi jeden kamarád, ať si zkusím pořídit počítač. Ono se to řekne. I když jsem si tedy pořídila starší, ale funkční notebook, přepadaly mě zase černé myšlenky, že se na tomto „kouzelném“ přístroji nic nenaučím.

 

Opravdu, začátky byly těžké, i když jsem mohla v rodině požádat o radu. Jenže moje otázky pro mé okolí byly směšné a pro mě skoro ponižující. Ale postupně jsem se učila a dokonce za pomoci mobilu jsem získávala vzácné rady právě od onoho beznohého kamaráda Jirky.

 

Dokonce jsem se naučila zároveň psát a posílat „heslovité“ SMS. Jsou psány bez čárek, bez teček za větou a velkých písmen, ale inteligentní lidé jim rozumí. A takhle jsem se naučila odpovídat na meily, které mi posílal Jirka. A tak vlastně vznikla následující Balada, která mi pomohla psát  a nebát se používat počítač i jinak. Dnes už je to můj docela milý přítel.

 

Balada milostná dvou stárnoucích invalidů

 

ON:                 Nohy mám jak medvěd lední,

                       rychle si ke mně pod peřinu lehni.

                       Že mě moc vzrušuješ, to snad víš,

                       ty ale piješ víno a mačkáš PC myš.

                       Pojď ke mně a nech si jenom brýle,

                       prožijeme spolu erotické chvíle.

 

ONA:               Strašně se těším na tohle setkání,

                       i když mi trochu hrůzu nahání.

                        Já – jak víš, mám kovové koleno

                       a co se týče sportu – mám dávno splněno.

                       Navíc ta peřina mě asi dusí,

                       kdo ví, je-li v ní jen peří husí.

                       Proto máme oba ty nohy studené,

                       na to pomáhá to víno, a ne že ne!

                       Jen živočišné teplo, to působí mile

                       a k tomu nechci ani svoje brýle.

                       Tak neslibuj jen, nelákej napořád

                       a přestaň sakra číst už ten jízdní řád.

                       Když přisuneš se ještě kousek blíž,

                       tak já fakt nechám tu malou PC myš.

 

ON:                  Jsem ohromen veršováním tvojím

                        a ve stínu tvých básní já teď stojím.

                        Tvé básně jsou jak barvy duhy,

                        to nedokáže nikdo druhý,

                        jsi v tomhle nedosažitelná,

                        jsi prostě výjimečná žena.

                        Literární múza odmítá mluvit se mnou

                        a dává mi to najevo nespoluprací jemnou

                        a proto mi postůj aspoň modelem,

                        ať  Modrého slona překvapím výkresem.

 

ONA:               Jseš nenapravitelný idealista,

                        pro takové už není dnes moc místa.

                        A co se týká toho modelu,

                        tak rovnou říkám – tohle neberu!

                        Jednak si představ tu spoustu papíru,

                        kdybys chtěl dělat všechno na míru,

                        a potom – já se taky hrozně stydím,

                        když v zrcadle i s brýlemi se vidím.

                        I moje múza ode mne se stočí a začne se mi smát,

                        vždyť mne už teď pálí jak čert oči

                        a chce se mi spát…

 

ON:                  Ach, nemůžu najít vhodná slova,

                        múza se ve mně rozplynula.

                        Jak ti říct, že jen jeden papír by stačil

                        na tvoji vlídnou tvář,

                        a všechny by omráčil pohled na tvých očí zář.

                        Kdy tedy odložíš tu PC myš, abychom byli k sobě blíž?

                        Tak podle jízdního řádu, až skončíš v hřebčíně,

                        mohli bychom se sejít v hospůdce, „Na Hlíně.“

 

ONA:               Co na to říci mám, jsem zmatena

                        a bez bandáží se mi chvějí kolena.

                        Ač roztouženi silně – až psaní ukončíme,

                        že k ničemu to není, teď možná oba víme.

                        Já přesto ale jsem si skoro jistá,

                        že z mé strany toť láska platonická.

                        Anebo, že by jenom taková ta lehká,

                        nová – INTERNETOVÁ ???

 

ON:                  Tak končí milostná poesie o tom - že,

                        oba skáčeme už jen přes kalu - že.

 

Ona:                Tak končí básně dlouhý sled a nohy jsou zase jako led.

                        A přes to všechno, co jsme psali,

                        tak všem jsme cestu ukázali,

                        že je možné se všemu smát a „ invalidně“ se milovat.