Veronika Chladová: Haló, kdo volá?

13.03.2016 11:05

Vidím, že mobil zvoní… Beru si ho k uchu. „Haló“, řeknu.

 

Stop!

 

Něco takového je pro většinu lidí běžná činnost. Telefon zvoní, zvednete ho a vmžiku víte, kdo Vám volal, proč a je to. Telefonát splnil svůj účel a obě strany jsou spokojené, že se jeden dovolal a druhý, že ví, o koho a co šlo. Vraťme se znova k scéně.

 

Vidím, že mobil zvoní… Beru si ho k uchu. „Haló“, řeknu.

 

„Haló, haló…“. Nic neslyším. Co se děje? No jo… Vždyť já neslyším. Jsem totiž od narození těžce nedoslýchavá. Možná by se řeklo, že by stačilo si pořídit kvalitnější mobil, který má megasuprový zesilovač. Já možná něco uslyším a telefonát bude vyřízený raz dva.

 

Kdepak!

 

To je omyl většiny lidí. To, že neslyším, neznamená, že potřebuji, aby hlas v telefonu byl na plný pecky. Sice nosím sluchadla, díky nimž slyším okolní zvuky, ale… podotýkám ale… že sluchadla nejsou natolik zázračná, že rozumím osobě na druhé straně telefonu, aniž bych musela odezírat. Odezírání při komunikaci s druhou osobou potřebuji nutně jako sůl!

 

Takže jsem nemohla volat, do té doby, než...

 

Pěkně popořádku. Mobil vlastním, to ano. Kdo by ho neměl?! První mobil jsem dostala ve svých 15 letech před patnácti lety. Tenkrát reklamy hlásaly: „S mobilem se všude dovoláte.“ Já jsem se všude sice jen dopsala pomocí smsek a jen tomu, kdo měl mobil. Ale i tak si ho pořídili všichni sluchově postižení, protože konečně si mohli mezi sebou psát a stát se tak hrdými majiteli mobilů. A navíc v mobilu tenkrát byla populární hra zvaná Snake. Hra byla jakousi menší náplastí za to, že jsme volat nemohli. No, neberte takový mobil! A tak jsme byli nadšeni, že jsme mohli být ve spojení se světem, byť jen přes smsky.

 

A tenkrát to začalo…

 

Když se poprvé na mém prvním mobile rozsvítil displej a telefon začal pípat, vibrovat a svítit
s neznámým číslem. Z toho jsem usoudila, že telefon nejspíš zvoní. Cože?! Telefon zvoní? Co mám dělat?! Vždyť já neslyším. Najednou se mě zmocnila taková panika. V hlavě se mi promítaly nejhorší scénáře. Kdo a proč volá? Něco jsem provedla? Nebo že by nějaký ctitel? Ach… někomu se líbím. Kdo by to asi mohl být? To jsem se pak vždy zasnila a říkala si, jaké je to vlastně telefonovat. Tenkrát jsem nevěřila tomu, že jednou budu telefonovat… díky internetu.

 

Před několika lety začala poprvé fungovat služba Hovor pro neslyšící. Díky této službě měli možnost sluchově postižení prostřednictvím internetového chatu si zavolat. Pro neslyšící, kteří používají při komunikaci český znakový jazyk, vznikla před pár lety také jiná „volací“ služba – online tlumočení. V obou případech se sluchově postižený spojuje s prostředníkem
a přes něho si vyřídí telefonát.  V prvním případě přes chat psanou formou a ve druhém případě přes videohovor ve znakovém jazyce. Najednou se nám otevřely úplně nové možnosti. Každý sluchově postižený si mohl zavolat.

 

Mně osobně vyhovovalo telefonování formou chatu. Ze začátku jsem se ostýchala přes „zázračnou“ službu si zavolat tam, kam jsem potřebovala. Postupem času jsem získala při telefonickém chatu víc kuráže a sebevědomí, a pak už jsem volala, kam a kdy jsem chtěla.

 

Vidím, že mobil zvoní… Beru si ho do ruky. Típnu ho. Otevírám chat a píšu. „Dobrý den, volalo mi nějaké číslo. Prosím, mohli byste mu zavolat zpátky a zeptat se, kdo volá a proč?“

 

Dnes si bez této služby neumím představit svůj život. Nebýt internetu, nesplnil by se mi sen. Teď už vím, kdo mi volá. Stačí mu zavolat zpátky přes Hovor pro neslyšící. A hned vím, jestli jsem něco provedla nebo mi volal můj tajný ctitel.