Kristýna Tichá: Univerzální úsměv

13.03.2016 11:00

Nejtíživěji si samotu uvědomíme ve chvíli, kdy jsme obklopeni lidmi.

Slyším smích, který se jako lavina šíří místností, ale pointa mi uniká. Zase. Automaticky zvednu koutky úst, abych nenechala nikoho na pochybách, že rozumím srandě. Vím, je to falešné, ale je to o dost jednodušší než si přiznat, že vám zase něco uniklo. Ten univerzální úsměv mám už perfektně nacvičený. Měla jsem totiž tisíce příležitostí si ho natrénovat. Tolik vtipů mě za celý život minulo, a přitom bych se jim tak ráda zasmála…

Hledí na mě oči a tázavě mě ponoukají k nějaké reakci. Aha, někdo něco řekl a teď už netrpělivě očekává mou odpověď. Najednou se cítím provinile, jako bych byla přistižena při lelkování. Vzápětí se v duchu plácám do čela a přesvědčuji sama sebe, že za to přece nemůžu. Nezbývá než znovu říct ono potupné „cože?“ V těch očích se mihne náznak pochybností o mém zdravém rozumu, ale snažím se to ignorovat. Nastupuje přehnané artikulování a hulákání, čímž z vás dotyčný udělá ještě většího blbce, než za jakého vás považuje. Přehlížím to, o své inteligenci nepochybuji, k tomu se nikdy nesnížím, jen nahodím onen univerzální úsměv. Zase…  

Občas je únavné se všem omlouvat a všem vysvětlovat, že vám nebylo dopřáno vyslechnout si jejich jistě povedený vtip či dobře míněnou radu. Je to vyčerpávající už pro ten pocit lítosti a jakési falešné vševědoucí přitakávání, kterými vás pak zahrnou. Polknete hořkou pilulku nesouhlasu a koukáte radši zmizet. Tak nějak bodavě vás píchne v hrudníku a vynoří se ten vtíravý pocit bezmoci a vzteku. Jedná se jen o chvilkový stav slabosti, kterému se však nedá ubránit. Je to jako srážka s meteoritem. Sice jste o něm věděli, ale přesto vás překvapí, s jakou silou na vás dopadl. Znovu…

Tento komunikační šum se postupem času stává součástí vašeho života. Udělá z vás cynika a mistra absurdních komedií, protože se tomu koneckonců vždycky zasmějete. Ono vám ani nic jiného nezbývá, než si ze sebe udělat srandu a smát se vlastním vtipům. Nemůže se totiž stát, že byste je přeslechli.

Realita má však mnoho podob. Ta virtuální u mě získala podobu jakéhosi přístavu. Procházím se mezi doky plnými lodí, které nesou náklad ze všech nejcennější - informace. Vybírám si ty, které mi pomohou zaplnit to hluché vakuum. Zvukotěsná bublina se tak smršťuje stále víc a její stěny se pod náporem nových poznatků nekompromisně ztenčují. Stačí se jen dotknout a praskne i ta poslední bariéra.

O to víc mě těší, když na svých procházkách po přístavních molech potkávám i lidi z většinového světa. Už se jim v očích nezračí netrpělivost a nepochopení, ale naopak, s nezištnou zvědavostí pátrají po základech, na kterých by mně (a nejenom mně) pomohli vystavět most, jenž by oba naše světy spojil. Možná vám to připadá jako bláhová fantazie potřeštěného proroka, ale člověk si musí uvědomit, že stačí tak málo – zastavit se a pokusit se porozumět a ona tíživá samota praskne jako malý bezvýznamný balónek.   

Říká se, že kyberprostor oddaluje člověka od reálného světa a od lidského kontaktu, ale co když se právě z něho stane skvělý prostředek k navázání mezilidských vztahů? Co když jsou pak díky jeho zprostředkování vzájemného porozumění naše kontakty reálnější?