Internet - to magické slůvko.
Je mi 42 let, takže v dětství se mi ani nesnilo o něčem takovém jako je mobilní telefon, notebook či internet. Když jsem končila vysokou školu, teprve se o internetu začínalo mluvit a pořizovaly se první přípojky. Tenkrát jsem ještě netušila, jak důležitý se pro mně internet v budoucnu stane…
Tady je můj příběh, trochu smutný, trochu veselý, v každém případě - vždycky může být hůř. Za pár let po promoci a po druhém porodu mi byla diagnostikována roztroušená skleróza. Tenkrát jsem si neuměla představit, co mě čeká. Teď tu sedím u notebooku na invalidním vozíku a v podstatě to nevím ani teď. “Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká,” zpívá Jarek Nohavica v jedné písni. Asi je to lepší.
Vždycky jsem byla aktivní tvor. Kolo, les, vysokohorská turistika - to byly moje vášně. A co teď? Na Rysy skutečně nevede bezbariérová stezka. Musím upřímně říct - chybí mi to. Jenže co dělat? Nebudu popisovat, co všechno mi internet usnadňuje, to by byl nudný výčet. Zaměřím se na to, co je pro mě nejdůležitější.
Přes všechna negativa internetu, která jsou někdy právem či neprávem zmiňována, bych si jen těžko zvykala na fakt, že nemám přístup na Facebook. Je to pro mně místo setkávání
s přáteli, někteří z nich jsou ze zahraničí a tímto způsobem se můžeme setkávat a komunikovat prakticky každý den. S mnoha z nich jsem se seznámila díky své podpoře Tibetu a dalajlamy, ostatně spravuji na Facebooku i dvě stránky věnované těmto tématům.
A musím říct: baví mě to a je to náplň mnoha mých dnů, protože nemám to štěstí, že bych v reálném životě byla obklopena chápající rodinou a přáteli. V této oblasti mě spíš provází smůla.
Další věc - naučila jsem se tvořit internetové stránky, momentálně si vylepšuji svou stránku, překládám si ji do angličtiny.
A při tom všem využiju další svou zálibu v počítačové grafice, všechno to jsou kreativní věci, kde se skutečně mohu “vyřádit” a realizovat a jsem sama svou paní. Často zapomínám na svá omezení.
Nemohu nezmínit další pozitivum - díky tomu všemu, co jsem popsala, jsem značně rozšířila svou znalost angličtiny, a to ve všech oblastech, zejména schopnost konverzovat. Toho pak můžu využít např. tím způsobem, že doučuji děti svých přátel angličtinu.
Takže se skutečně nenudím. Mnohdy vypínám internet až v pozdních večerních hodinách (žiju sama) a času bych potřebovala ještě o něco víc, abych mohla realizovat všechny své nápady. Přitom všem skutečně nemám čas na chmurné myšlenky, život nám vždy nabízí nesčetné možnosti.
Co tím vším chci vlastně říci? Možná znáte Maslowovu pyramidu potřeb. V tomto ohledu jsem se vyšplhala až na poslední stupínek “potřeba seberealizace”. Ano, cítím se seberealizovaná, cítím se šťastná, a to i se všemi handicapy, které mi život nadělil.
Takže: Díky za internet!
A teď bych ten svůj výplod měla nějak zakončit, že? Ano, myslím, že mám co říct. Každý se cítí dobře ve společnosti veselých, dobře naladěných lidí. Až vám příště bude smutno, zkuste se podívat na to, co máte, co vám život dává. Třeba vám hned bude líp!
“Always look at the bright side of life (vždycky se divej na světlou stránku života),” zpívají Monty Python v jedné ze svých písní.