Libuše Čermáková: Lidi

13.03.2016 10:53

Dívám se na svoje hole, opřené  o zeď. Pořád padají, potvory. Jsou moje spojení s tím, co je venku. S realitou. Jenomže mě nedonesou tak daleko, jak bych chtěla. Říkám jim fofrklacky.

 

Otec nechodil, protože byl za války v reichu. Jeho generace byla poznamenaná a tak nezbytně poznamenala i start té mé. Mysleli jsme si, jak je válka hluboko v minulosti, a ono zatím uplynulo jen pár let. Byli jsme mládež nová, mládež Gottwaldova.

 

Táta dostal invalidní vozík, ale stejně neměl dost sil, aby si vyrazil. Něco jako bezbariérová úprava existovalo jen ve snech projektantů. Nezbylo mu, než koukat na černobílou televizi, která vysílala na jednom programu. Taky mohl koukat z okna. Viděl živé lidi.  Nebyl sám. Zdravotně znevýhodnění se tenkrát moc nevyskytovali ani v ulicích. Zůstali doma, kde měli televizi a osamělost.

 

Nerada telefonuju. Je to osobní, ale taky neosobní, protože se nemůžu podívat do očí člověku, se kterým mluvím. Ale mám internet. Původně jsem brala počítač jako něco zábavného pro děti. Mýlila jsem se, ale tehdy  ještě málokdo tušil, jak internet propojí svět.

 

Právě v tom nacházím cosi jako zázrak. Nejdřív mě vyvedl z rovnováhy kontakt s paní, která si moje  vzorky na háčkování oblíbila tolik, že zareagovala až z opačného konce světa. Zírala jsem na monitor a snila o ženě, která někde  na verandě před haciendou  odpočívá po celodenní práci a háčkuje stejný vzorek, jako já tady, uprostřed Evropy. Ruční práce ke mně přivábila vůni dálek.

 

Dost dlouho mi trvalo, než jsem  si zvykla na facebook. Zatímco muž se pracně seznamoval
s počítačem a občas mě přivolával zoufalými výkřiky, ačkoli já jsem stejně neznalá jako on, začala jsem objevovat.  To, co zprvu vnímáte jako zábavu pro puberťáky, může nabýt úplně jinou podobu.

 

Miluju tuhle sociální síť. Od té doby, kdy můj nejmladší odešel do světla a není mobil, který by se  mu dovolal. Takže už nikdy neuslyším „Mámo, co potřebuješ?“  Ponořila jsem se do černé propasti smutku a deprese. Nakonec mi pomohl právě internet.

 

Mám rodinu, mám vnoučata a mám i pravnoučata. Žijí 400 kilometrů od branky domu, kde žiju já. Na dlouhou cestu se člověk nevydá moc často. Přesto mám každodenní kontakt
s lidmi, na kterých mi záleží, a které potřebuju, abych dokázala  uniknout chapadlům beznaděje. Právě díky počítači jsme v každodenním spojení.

 

Možná jsme si blíž, než kdybych je měla vedle sebe. Pravnučku Chiarku jsem viděla hned, když se  narodila. Sice jen na fotografii, ale  můžu  si prohlížet i videa. Slyším její první slovíčka, vidím první krůčky. Fabiankovy narozky jsem prožívala online, ale bez dortu, ten počítač ještě nepřenáší.

 

Vídám lásky mých nejmladších vnuček, vím o rozchodech a hádkách, které jsou nedílnou součástí mládí.  A když čekám, že se něco dozvím, protože  my si na novinky potrpíme, zabavím se i jinak. Prohlížím si gifové obrázky. Je nás pár ženských, které se tím bavíme, asi proto, že za našich mladých let to nebylo. A tak si posíláme ty obrázky, dva  mi došly až do Uruguaye. Musela jsem se podívat, jak se jméno té země píše. A v tom je kouzlo internetu. Copak bych se jinak zajímala, kde je Uruguay?