Stanislava Dolinová: Život předtím a potom

13.03.2016 10:52

Je pondělní večer a čtu si před spaním knížku. Užívám si to, protože jsem si ještě před dvěma měsíci četla jen ve skriptech. Dělat atestaci v mých letech není žádná legrace, ale studium už je za mnou a najednou mám spoustu volného času. Po chvíli čtení zhasínám lampičku
a začíná nová kapitola mého života…

 

Vzbudí mne nepopsatelný pocit, jako by mi hučelo v uších, nemůžu se zvednout, nemůžu křičet, jen trochu sténám. To probudí mého manžela a ten mi pomáhá vstát, ale pravá část těla vypověděla službu. Jen cesta dolů po schodech mi trvá věčnost. Svalím se dole na pohovku a slyším, že manžel volá rychlou.

 

Proběhne mi hlavou, že takto začíná mrtvice a jestli ji také nemám? Jsem zdravotník a něco
o tom vím. Cestou v sanitce se probírám, častečně i komunikuji, ale pak přijde druhý atak
a to už nevím o sobě. Trvá to několik dnů, než se vůbec proberu. Ve spaní nebo spíš
v bezvědomí vidím, že je to konec, že umírám, ale nemám ze smrti žádný strach. Prostě se jen chystám do jiné dimenze.

 

Mezitím se můj muž dozvídá krutou pravdu. Je to velice špatné a pokud to přežiju, což vůbec není jisté, budu plně odkázaná na pomoc druhých a možná i na vozíčku. Manžel i dcery to plně nechápou, ale mají čas se s tím smířit, protože v nemocnici jsem šest týdnů. Když se poprvé probírám, vůbec se neuvědomuji svůj stav. To je na CMP milosrdné, že je mozek jakoby zastřen a vnímání se otevírá postupně, takže mi nevadí, že mne krmí a koupou sestřičky. Potom nastupuje v péči v nemocnici starší dcera. Vůbec nemluvím a jsem takové zvířátko.

 

Můj stav se pomalu lepší. Každý den za mnou chodí kamarádka logopedka, která mne znovu učí mluvit,  poznávat barvy, uvědomovat si, že mám manžela, dvě dcery, jejich jména...Všechno je jakoby zastřené mlhou, takže se jen směji, když netrefím jedinou barvu, název zvířátka na obrázku. Vůbec si neuvědomuji, jak špatně na tom jsem. Dokonce se už stavím na nohy, sice s velkou oporou, ale pořád cvičím jako divá, protože cítím, že se můj stav lepší a to mne motivuje. Zároveň si ale také uvědomuji, jak na tom jsem, a začínám dávat průchod slzám. A pak se po šesti týdnech vracím z nemocnice domů....

 

Začínám nový život. Jmenuje se boj po mrtvici. Stále cvičím, mluvím, tedy spíš  se snažím mluvit, chodím na procházky, dělám aspoň něco málo venku na zahrádce a hlavně jsem se naučila využívat počítač.

 

To je zpočátku můj jediný styk se světem, když je manžel v práci a děti ve škole. Dcera mne naučila používat facebook a skype a já jsem zjistila, že můžu psát takto kamarádům, když už psaní rukou nezvládnu. Kamarádky si na mne udělají čas dokonce i v práci a něco málo mi napíšou. Přes počítač i nakupuji věci a dozvídám se o různých aktivitách jako je třeba tato. Přes počítač jsem se dozvěděla o kurzu keramiky a světe div se, daří se mi tam a dělám levou rukou pěkné věci. Takže žiji nový život, je úplně jiný než byl ten předešlý, ale vůbec není špatný.

 

A každý večer si před spaním čtu knížku jako tehdy...