Gabriela Brázdová: Nejlepší přítel Crohn

13.03.2016 10:50

Pamatuji si ty dny, kdy mi začalo být špatně. Kdy se ze zdravé veselé sotva osmnáctileté holky, která dosud měla pocit, že jí u nohou leží celý svět, stal stín sebe samé. Prázdný odraz toho, co předtím bývala.

Nemohla jsem jíst. Ať jsem snědla cokoliv, bylo mi z toho špatně. Nechtěla jsem jíst. Nenáviděla jsem své bolavé břicho a vyčerpané tělo. Nesnášela jsem, že nemůžu být jako ostatní mí vrstevníci. Nikdo nechápal, jaké to je být oklopená lidmi, kteří mohou sníst všechno a cítit se dobře. Já svou normálnost v jeden jediný moment ztratila.

Crohnova nemoc, nevyléčitelné autoimunitní onemocnění, doslova paralyzovala mé tělo a můj život. Jediné, na co jsem dokázala myslet a o čem jsem dokázala mluvit, byl můj zdravotní stav. Zaměstnával nejen mou fyzickou stránku, ale i mysl. Zároveň jsem se neměla komu svěřit. Doma jsem musela být silná, protože maminka se kvůli mně i bez mých nářků až moc trápila a nikdo jiný nebyl zvědavý poslouchat, jak mi je zle, jak jsem unavená ze všech těch pilulek a léčebných postupů, jak se bojím možnosti operace či stomie, jaký mám strach z toho, že nevím, co bude. Že jsem jen malá vyděšená holka a potřebuju obejmout, pohladit a slyšet, že ať se stane cokoliv, budu to pořád já, taková jak mě má okolí rádo, jak mě zná.

Brala jsem kortikoidy, byla jsem nateklá jako meloun a nenáviděla svůj odraz v zrcadle. Já, vždy štíhlá a pěkná, samu sebe náhle nepoznávala. Ten věčně smutný odraz tlusté dívky s uplakanýma očima, to jsem byla já? Kam jsem se ztratila? Kam se ztratilo Slunce?

Jedno odpoledne, když mi bylo zase špatně a má duše bolela, jsem hledala na internetu různé čaje urychlující léčení zánětů, bylinky a podobné věci. Tehdy jsem narazila na psychologickou metodu, která se radí lidem, jež něco trápí. Šlo o psaní dopisů. Jednalo se ve skutečnosti o alternativu deníku, akorát s tím rozdílem, že dopisy mají adresáta. Vzhledem k tomu, že od třinácti let sním, že budu spisovatelka a psaní mě hodně baví, rozhodla jsem se, že to zkusím. Deník jsem nikdy psát nevydržela, ale v případě dopisů se jednalo o něco jednorázového, kde se pravidelnost nevyžaduje, což dává člověku poměrně velkou míru svobody. Zaujalo mě to.

Založila jsem novou e-mailovou adresu nejlepsipritelcrohn@seznam.cz a začala jsem psát e-maily věnované mému „nejlepšímu příteli“, který se mnou bude až do konce mého života. Tomu, jenž mě nikdy neopustí. Nejlepšímu příteli, se kterým jsme se doslova spojili v jednu bytost. Nejlepšímu příteli, se kterým jsme byli uvězněni v jednom těle. Do dopisů jsem vypsala vše, co mě trápilo. Všechen hněv a zlobu, která svírala mé srdce. Všechen strach, který udusil můj osobní život.

Nedostala jsem odpovědi. Nevyžadovala jsem je. Chtěla jsem jen ulevit své bolavé duši a to se podařilo. Toužila jsem po smíření. Vyrovnání se se sebou a svým handicapem, se součástí sebe samotné. Potřebovala jsem se přijmout, taková jaká jsem a naučit se koexistenci. Teď už jsem to nebyla jen já. Byla jsem já a on - Crohn. Neoddělitelná součást mého vesmíru. Toho jaká jsem. E-maily pomohly. Déšť prozářilo Slunce a na mém soukromém nebi se rozzářila barevná duha. Naděje. Odpuštění sobě samé.