Když jsem dostala počítač, začátky byly hodně veselé. Teda přesněji řečeno veselé pro okolí, pro mě hodně kruté. Nejsem zrovna technický typ a tak jsem byla přesvědčena, že naučit se to je zcela nemožné. Utěšovala jsem se ale, že každý začátek je těžký a já to musím zkusit
a vytrvat.
Aby mi to lépe šlo, začala jsem tam psát, jen tak, sama pro sebe, o mém pejskovi, co zase provedl, kde jsme spolu byli, co si o tom asi myslel (to se mu pokaždé dalo vyčíst z jeho pohledu).
Jako by tušil, že celé to mé psaní je o něm, ve chvíli, kdy jsem s vozíkem zajela k počítači, mi vyskočil na klín a šeptal mi do ouška, co mám psát. Občas jsem se ho už zoufalá zeptala:
„a nevíš jak?“ Jako by rozuměl, položil tlapku na klávesnici: „no přece takto!“ Každá rada dobrá. I od té němé tváře.
Známá, která si potom tyto příběhy přečetla, to vydala jako knížečku, dokonce i s krásnou fotkou mého pejska. Kamarád, který si to přečetl po ní, to dal celé i s fotkou na internet
k volnému stažení. Několik dní poté se mi stávalo, že nás občas někdo venku oslovil: „Toho pejska znám, viděla jsem ho na internetu .“
Jedna paní se rozplývala nad tím, co všechno povídal pejsek v této knížečce.
Bylo to moc příjemné a já si začala bláhově myslet, že se jí líbí moje psaní a že bych v tom tudíž mohla pokračovat a možná jednou i něco napsat. Kdo ví, možná i knihu. Nebo dvě?
„To píši já,“ řekla jsem hrdě a pomalu jsem začala snít, o čem napíši svoji první knihu. A kdo ví, možná jako první spisovatelka – vozíčkářka.
„Vy?“ Zeptala se paní překvapeně a ukázala na můj vozík. Odpustila jsem si jízlivou poznámku o tom, že já píši rukama, tudíž nohy k psaní kupodivu nepotřebuji. Raději jsem se usmála, jako by se asi usmála paní spisovatelka.
Její následující slova mě ale úplně probrala z krásného snu o paní spisovatelce. Byla jako ledová sprcha a rozprášila moje sny na prach:
„Vy?“ Zopakovala, tentokrát už pohrdlivě a mávla rukou. „Vy nikoho nezajímáte. To váš pejsek ano.“