ŽIJI!
Díky Bohu, skvělým lékařům, podpoře mé rodiny, své vůli a díky INTERNETU.
Našla jsem odvahu napsat můj příběh. Ne pro hrdinství či obdiv, ale pro směr a cestu. Pro ty, kdo jsou na scestí.
Můj příběh začal nevinně, ovšem průběh byl víc než dramatický. V únoru r. 2014 jsem navštívila gynekologa, který mi na bolesti vaječníku dal Dalacin 300, jedno z nejsilnějších antibiotik. To vše bez stěrů.
Hned druhý den, po požití antibiotik, mě v noci vzbudila palčivá bolest zad. Mimo cyklus jsem začala krvácet a doslova se modlila, aby už bylo ráno. Telefonovala jsem gynekologovi
s těmito informacemi. Prý musím léky využívat. Popřípadě .si vzít Ibalgin. Tento tišící lék na bolest není vhodný k Dalacinu 300.
Úplně jsem zapomněla na bolesti vaječníků, bolelo mě všechno. Po dobrání antibiotik nastal šílený průjem. Opět jsem volala gynekologovi, ten mě přesměroval na praktického lékaře, kam jsem se nemohla dostavit skrze střevní potíže. Trvaly cca 20 dnů s frekvencí stolice 20x za den.
Když tento maraton ustal, dostavila jsem se. Sestřička mi udělala výtěr a odběr krve. V ten čas jsem měla pocit jakéhosi píchání a bolesti v oblasti konečníku. Diagnóza hemoroidy, které nikdy nikdo neviděl. Prožívala jsem období stresů, únavy a má imunita padala směrem dolů.
Psal se 11. srpen 2014 a já poprvé objevila ve stolici krev. Okamžitě jsem se objednala na proktologii. Ač jsem informovala zdravotní sestru, že dědeček zemřel na rakovinu tlustého střeva, dostala jsem vymazlený termín 15. října 2014.
Další dva měsíce běžely a můj nádor rostl. V klidu a v pohodě. Ta skončila 15. října 2014. Diagnóza: karcinom konečníku agresivního typu T03M0.
Během 3 dnů jsem měla všechna potřebná vyšetření, díky mému muži a díky Bohu. Jeho pravá chvíle přišla pár dní poté. Můj muž odvezl potřebná vyšetření do fakultní nemocnice
a dostal odpověď, že zítra se mi někdo ozve. Nikdo se neozval. Ani zítra, ani pozítří, popozítří…
Týden poté volala lékařka z fakultní nemocnice, ať přijedu do onko poradny 4.11.2014. „Proč opět tak pozdě?“ Odpověď lékařky byla pro mě rozhodující…“Je přeci státní svátek.“ Ale to moje tělo neví, neměla jsem metastázy, chycené uzliny.
Napsala jsem do INTERNETU nejlepší onkolog v České republice. Profesor MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr.h.c. Člověk s velkým srdcem.
Hned jsem mu volala a dovolala jsem se. V ten moment při mně stál celý regiment andělů strážných. To byla ta chvíle pro Pána Boha.
Profesor Vorlíček mi zvedl telefon uprostřed přednášky na vysoké škole, uklidnil mě, požádal, ať mu vše emailem pošlu , za dvě hodiny mi zavolá. Stalo se.
Za dva dny jsem byla na Masarykově onkologickém ústavu v Brně, kde jsem podstoupila radioterapii a chemoterapii. V závěru léčby neskutečné peklo. Musela jsem si tím projít. Za další měsíc nato operace – amputace konečníku. Trvalá kolostomie.
Svět se mi změnil od základu. Rakovina mně hodně vzala, ale také dala. Dnes se léčím i na vedlejší účinky ozařování na gynekologii, vlivem ozařování mé tkáně na ženských orgánech spekli. Když jdete peklem, je vám to jedno. Hlavně, že na konci bude zdraví.
Dnes už je jedno, jak se věci seběhly, důležité je, jak poběží dál. A to je na mně. Musím myslet jinak. Netrápit se, žít hlavně svůj život. Je čas pro mě, být zdravý sobec. Snažím se. Už nespěchám. Všeho si užívám a vážím.
Svět vidím jinak. Barvy jsou zářivější, vůně intenzivnější. Nemá cenu řešit nesmysly, stresovat se, bát se. Význam má život samotný, co dáme skrze sebe druhým i sobě. Záleží i na tom, jak nakládáme se svým tělem. Čas už nevrátím, ale ten, co mám, za něj děkuji a nepřestanu děkovat do konce života.