Když mi před mnoha lety někdo znakovým jazykem přetlumočil známý citát od Heleny Kellerové: „Slepota odděluje lidi od věcí, hluchota od lidí,“ říkala jsem si, že je to divný… že nějak nemám pocit, že by to byla pravda.
Uplynulo mnoho let, a když jsem si potom vstupem na běžný gympl otevřela bránu do světa slyšících lidí a ze všech úst kolem mne vycházelo nesrozumitelné „tbsdfkl“ a zároveň mnoho lidí nerozumělo mně, tehdy jsem ten citát konečně pochopila. Komunikace a přínos informací, to byly dvě hlavní bariéry a bohužel zároveň takovým pojítkem mezi mnou
a společností jako takovou. Pojítkem, které nefungovalo.
Uběhlo sedm let, a s ním spoustu zkušeností, poučení, hodin tréninku, logopedie, setkání
s báječnými lidmi… pojítko bylo upravováno, vylepšováno, dostávalo nejrůznější vychytávky a nyní již… funguje! Jedním z těch „vylepšováků“ je právě internet, neboť…
Střih z života hluchavky č. 1:
Přednáška z patologie pro studenty ergoterapie a fyzioterapie. Velká posluchárna, přítmí, velké promítací plátno, malé žluté písmo na fialovém podkladu a ještě menší pohybující se ústa vyučujícího vzdáleného asi dvacet metrů ode mne. Hýbající se ústa - oblast z mého pohledu 3 x 1 cm velká, ovšem v celé té obrovské posluchárně ta nejdůležitější. Je fascinující, když se jediný zdroj informací na chvíli scvrkne na tři krát jeden centimetr velký obdélník.
"...tato forma se nazývá jutltletlegííí..." vyjde z úst.
"Jakže?" oči rychle přesouvám k plátnu, kde čtu: "Formy: a) juv-" nestihnu dočíst - změna slajdu.
"Nouu!"
Prsty vystřelí na klávesnici noťasu, jedním očkem sleduji pokračování výkladu, druhým očkem rychle otevírám Google a (s neskrývanou vděčností tomu, kdo zavedl fakultní wifi síť) zadávám: „formy HN“. Vyjedou mi Wikiskripta a v nich TA informace! Juvenilní! Juch!
Střih ze života hluchavky č. 2:
Ráno, ležím v posteli, hlava třeští a já vedu s žaludkem akutní filozofickou debatu na téma: "Zvracet, či nezvracet?" Tak prý zvracet. Fajn. Co je dnes? Úterý. Co jsem měla mít dopoledne? Nevím. Něco ale jo. Úřad! V devět!
No… z obrazu, který se odráží v zrcadle, je patrné, že to dnes na domluvenou návštěvu nevypadá. Co teď?
Spouštím internet, zadávám www.tichalinka.cz, klikám na ikonu "online tlumočení znakového jazyka" a poté na "telefonní hovor".
Do formuláře zadávám typ požadavku, telefonní číslo, na které se má zavolat a několik dalších nutných údajů, klikám na „odeslat“ a už jen čekám.
Za dvě minutky mi píše operátor: „Dobrý den, můžeme?“
„Dobrý den, ano, můžeme.“
Spouští se webová kamera. Na monitoru menší okénko, ve kterém mžourá mé individuum se skelnýma očima a zelenkavým obličejem, ve větším je operátor se sluchátky a mikrofonem.
„Tyvado, jestli se tady pozvracím, tak to bude vtipný,“ prolítne mi hlavou, zatímco sleduji operátora, který již vytočil telefonní číslo na úřad a nyní mi jednou rukou ukazuje, že telefon zvoní. Poté začíná něco říkat do mikrofonu a následně mě vyzve, abych mluvila.
"Dobrý den, měla jsem s Vámi domluvenou schůzku…“ znakuji do monitoru, operátor tlumočí do mikrofonu volanému. Za pár minut je hotovo. Domluveno na jiném termínu. Juch!
Střih ze života hluchavky č. 3:
Potřebuji se domluvit s neslyšícím kamarádem na předání knihy.
Klikám na telefonu na aplikaci WhatsApp, na jehož funkčnost je potřeba internetové připojení, vyhledám požadovaný kontakt a zmáčknu „poslat video“. Spouští se kamerka, vymrštím ruku s telefonem před sebe (ano, funguje v tu chvíli trochu jako selfie-tyč)
a odznakuji (i s jednou rukou to jde) do telefonu to, co potřebuji. Nakonec zmáčknu odeslat video a… a je to!
To jsou přesně momenty, nad kterými se již nepozastavuji, kdy si už neuvědomuji, co vlastně za tím „hladkým průběhem“ stojí. Až teď. Přesně v tuto chvíli. Až se mi skoro chce na závěr říci: Můj milý Internete, díky!