Inspirováno podle skutečné události
Jmenuji se Štěpán, je mi dvacet let a pocházím z malebného města Benešov. Vystudoval jsem obchodní akademii a ukončil ji maturitní zkouškou. Moje cesta k maturitní zkoušce však nebyla tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát u zdravého člověka, který se zařadí do jakéhokoliv kolektivu.
Narodil jsem se totiž s vadou řeči, jež mi vznikla při porodu. Rodiče se mi snažili pomoci,
a proto hledali řešení v různých koutech České republiky, dokonce i v zahraničí. Všude však byla odpověď stejná. Vada řeči se nevyléčí, může se pouze zlepšit.
Rodiče mě milovali, ať už jsem byl jakýkoliv, nikdy by se ke mně neodvrátili zády. Ovšem děti ve školách umějí být kruté, protože dokáží postiženému jeho vadu náležitě „osladit“. Základní školu jsem prošel s menšími problémy, kdy se mi někteří posmívali, ale jiní mi zase spíše pomáhali a bránili mě. Právě toto zjevné vítězství na základní škole mě přesvědčilo, že
k žádným podstatným změnám nedojde ani v budoucnu.
Bohužel jsem se mýlil, následovala střední škola, kde by zjevně nikdo nečekal spolužáky, kteří jsou už skoro dospělí, a přesto dokáží být tak zlí. Vše začalo neškodnými posměšky a vyústilo až k vyčlenění z kolektivu. Byl jsem nešťastný a má neustálá nervozita a strach ze školy a lidí vedla ke zhoršení mého koktání, protože právě psychická stránka se na mém mluvení podepisovala nejvíce.
Začal jsem hledat oporu tam, kde jsem měl jistotu, že ji najdu. V učitelích. Bohužel ani tam jsem neuspěl. Učitelé mě neustále vyvolávali před třídou, i když jsem měl písemné potvrzení od lékaře, abych nebyl ústně zkoušen. Začali mě zesměšňovat i učitelé a slovní šikana ze strany třídy se jen zhoršovala, což vedlo až k mému ukončení studia střední školy.
Uzavřel jsem se doma a se společností venku jsem už nechtěl mít nic společného. Začal jsem se stýkat s novými lidmi. Tedy stýkat, stýkal jsem se s nimi v jiném slova smyslu. Prostřednictvím internetových stránek jsem si našel nové kamarády a zjistil jsem, že v jiných městech jsou lidé daleko příjemnější než v maloměstě, kde se každá vada trestá vyloučením. Brzy jsem si našel práci právě přes internet a obstarával jsem veškerou inzerci na webových stránkách. Internet se stal mým jediným přítelem a živitelem v těžké situaci.
Po dvou letech strávených v bezpečí domova u internetu s novými přáteli, kteří mi dodávali sebevědomí, jsem se seznámil se Sárou z Prahy, kam jsem se také chystal přestěhovat. Má psychická stránka se začala rychle zlepšovat a mé mluvení bylo každým dnem plynulejší. Společně se Sárou jsem se na jaře přestěhoval do Prahy do bytu po své babičce. Stále jsem pracoval přes internet a obstarával webovou inzerci stránek. Ovšem díky Sáře jsem také začal navštěvovat různá místa a přátele, u kterých jsem nepociťoval předsudky
a vyloučení, ale spíše přátelskou náruč a přijetí mezi ně. Se Sářinou pomocí jsem začal také hledat dálkové studium, abych si mohl dodělat maturitu při své práci.
Byl jsem přijat na dvouleté dálkové studium zakončené maturitní zkouškou v oboru manažment podniku. Přišla obávaná chvíle, setkám se znovu s šikanou nebo s přijetím? Nastoupil jsem do třídy, kde jsem byl nejmladší, a brzy jsem si zde našel spoustu nových přátel díky svým znalostem o inzerci a svému humoru. Po dvou letech jsem také úspěšně složil maturitní zkoušku.
Můj život se začal obracet k lepšímu, a to jen díky internetu. Chtěl jsem předat své zkušenosti i ostatním, proto jsem začal pracovat jako dobrovolník na LOGO klinice, abych pomáhal podobně „postiženým“ mladým lidem. Karta mého života se obrátila a já jsem šťastný a hrdý na to, jak jsem se díky internetu dokázal se svým handicapem vyrovnat
a poprat.