Lenka Pietrová: Osudový sen

13.03.2016 10:07

Běžím lesem a cítím jak se mě vítr snaží dohonit. Nevzdám se a nenechám ho vyhrát. Kolem jsou vysoké stromy, krásně rozkvetlé a hrající všemi odstíny zelené barvy, jaké si jen člověk dokáže představit. Cítím jak mi pod nohami praskají větvě a také mech prohýbající se pod mou vahou. Ohlédnu se za sebe. Vzdal to. Doběhnu k lesnímu potůčku s křišťálově čistou vodou, nahnu se a do rukou si naberu vodu, díky které zaženu tu nekonečnou žízeň. Když se voda tančící pod mými dlaněmi znovu uklidní uvidím svůj odraz. Mé modré oči se až nebezpečně podobají barvě nebe a moje blonďaté vlasy vypadají, jako by to byly paprsky slunce. Podívám se pozorněji, když se za mnou objeví postava bez tváře. Položí mi ruku na rameno a.

 

A v tu chvíli jsem se probudila. Zpocená tak, jako bych opravdu proběhala polovinu noci. Už znovu ten stejný sen. Někdy mě nutí bát se i usnout. Rozsvítím si lampičku napravo od mé postele a posunu se na rukou, abych se mohla napít. Sáhnu po poloprázdné sklenici a v té chvíli, kdy ji sevřu v ruce, si ruka začne dělat co chce a skoro celý obsah skončí na posteli
a podlaze. Naštvaně položím prázdnou sklenici zpátky na noční stolek a vezmu si netbook, ležící vedle mě.

 

Na Facebooku zkontroluji pár upozornění, která mi vlastně jen oznamují, kdo má dnes narozeniny. Ale to poslední z nich je něčím výjimečné. Je to like na jedné seznamce u mojí fotky. „Vaše fotografie se líbí uživateli Marek Stránský.“

 

Kliknu si na jeho profil a zadívám se do očí na jeho profilové fotce. Má je tak nádherně hnědé, jako je kůra vrby. Otevřu si okno jeho zpráv a napíšu mu, nic tím neztratím. I když už jsou dvě ráno, za několik vteřin mi bliká na obrazovce odpověď.

 

Povídali jsme si až do rána a potom další celý den. Bylo to hrozně krásné, číst ta milá slova, která věnoval jen mně. Ale bylo tady něco, co jsem mu musela říct. „Víš, mám jeden problém, nebo není to úplně tak problém, jsem na invalidním vozíku, protože už od narození trpím dětskou mozkovou obrnou.“

 

Vyťukala jsem to do klávesnice co nejrychleji to šlo, abych si to nemohla rozmyslet. Byly to snad nejdelší dvě minuty mého života, než mi přišla zpráva. „Já v tom také žádný problém nevidím.“

 

Od té chvíle bylo to všechno mezi námi silnější a opravdovější, i když nás paradoxně od sebe dělilo 500 kilometrů.

 

Po dvou letech našeho vztahu, který vytrval díky nespočet hodinám komunikace přes skype, facebook a díky pracovníkům Českých drah, starajících se o chod plošin pro vozíčkáře, Marek dodělal v Praze školu a přistěhoval se ke mně. Dnes jsme spolu přes tři roky a já stále nemohu uvěřit tomu, že jsem našla své štěstí na internetu. Jsme spolu každý den, od rána do večera, a kupodivu, je nám to stále málo a já moc věřím v to, že tomu nikdy nebude jinak.

 

Od doby, co znám Marka, se mi i dnes někdy zdává ten stejný sen, jako před třemi lety, jen ta postava zahalená do tmy již má obličej, má mou tvář a dotýká se mého ramene. Bála jsem se sama sebe. Když se mi zdá dnes, už se nevzbudím, nemám strach. Vždyť to přeci je můj osudový sen. A od té noci jsme s Markem nedotknutelní.

 

Tento příběh je inspirován skutečnou událostí.