Lenka Ševčíková: Jarní drama

13.03.2016 10:04

„Jdu na chvíli na vycházku se psem¨,“ volám na manžela. Při pohledu z okna mě láká to moje vytoužené jarní sluníčko, zpěv ptáčků, vůně posečené trávy a kvetoucí přírody.

 

„Ty se nějak cítíš, na to, že máš po atace,“ podivuje se.

 

Ozvala se mně moje stará známá Růženka, jak jsem si ji pojmenovala (roztroušená skleróza). Občas dělá bububu a Michal ví, co hrozí. „Máš tracker?“  Ptá se.

 

„To víš, že mám. Jdu jen na pole za domeček, daleko nepůjdu.“ V duchu brblám. Jako by to neznal. Tato malá krabička, kterou mám na krku, mě pohlídá. Má v sobě zabudované GPS, pádové čidlo a bezobslužný telefon. Na dispečinku Tísňové péče jsou dispečeři 24 hodin denně, čili si mohu klidně vyjít i bez doprovodu sama…

 

Ještě nachystat psa, vzít brašničku, vodítko, pamlsky… jo a ten tracker. Venku pěkně fouká
a za oknem přitom takové teplo. Růženka konečně dovolí jít ven se vyvětrat! Je tu vysoká tráva. Nevím, jestli to byla pro mě dobrá volba. Budu hodně unavená. Ráda se takhle potloukám kousíček za domem a pes se pořádně proběhne. Hrajeme si. Klacek z lesa, který mu házím a on mi ho vděčně, ovšem za pamlsek donese.

 

Po chvíli mne Růženka varuje. Je čas návratu. Začínají se mi klepat nohy a s orientací
v prostoru mám docela potíže.

 

Cestou zpět se prodírám opět vysokou trávou, začalo více foukat. Co to? Telefon!?!

 

„Dobrý den, dispečink Tísňové péče. Jste v pořádku, paní? Stalo se něco? Potřebujete zavolat pomoc?“ Táže se dispečerka.

 

Nechápu: “ Ne ne, jsem v pořádku, děkuji za optání, vracím se z vycházky a jsem docela ok.“

 

„No víte, váš tracker nám vyslal nouzový stav na pult dispečinku, hlásí, že jste upadla
a tracker je stále ve vodorovné poloze.“  Říká dispečerka.

 

Podivuji se: „To není možné, tracker mám pověšený na krku a nepípá mi alarm.“

 

Mezitím si chci na krku nahmatat tu krabičku … a vida, zůstala mi na krku pouze karabinka
a přístroj fuč.

 

„Šmankote, já ho nemám! Já jej ztratila!“ Panikařím.

 

Dispečerka mě uklidňuje: “Hlavně, že jste v pořádku vy. Pokusíme se ztracený tracker najít společně, souhlasíte? Máte ještě sílu?“

 

Skoro brečím: „Jak to chcete udělat? Brodím se tu ve vysoké trávě, ve které těžko něco najdu.“

Dispečerka hned situaci řeší a dává návrh: „Zavolám vám právě na tracker, ve kterém máte zabudovaný bezobslužný telefon. Čili hovor se automaticky spojí, budu do něj hlasitě volat
a vy jej uslyšíte a tracker se najde. Je v okruhu 50 m, tak ho určitě najdeme.“

 

„No nevím,“ hlesnu.

 

Ale co když tracker nenajdu? To budu bez svobody! I rodina bude mít o mě ještě větší strach. Ale hlavu vzhůru a našponovat uši, nic přece ještě snad není ztraceno. Napomínám se
v duchu.

 

Chodím trávou, hodně fouká a nic neslyším…

Je to skoro beznadějné …

Najednou po pěti minutách, jako bych něco zaslechla… Opravdu něco slyším.

 

„Haló, ležím tady v trávě. Zvedněte si mě prosím.“ Poznávám hlas dispečerky a ona to opakuje stále znovu.

 

Hledám místo pádu trackeru a naslouchám hlasu. Teď se mi trošku vzdálil a to jsem myslela, že se k němu přibližuji, to ten vítr.

 

„Haló, ležím tady v trávě. Zvedněte si mě prosím.“ Opakuje se stále znovu a znovu.

Už vypadá, že to bude tady v okruhu pěti metrů, dvou, jednoho. Tady někde musí být, tady někde v trávě. Ohýbám se, šmátrám rukou v trávě a najednou…

 

„Jupppíííí… já ho mám. Našli jsme ho …“ Křičím do krabičky.

 

Dispečerka se směje: „No vidíte, jste šikovná. Gratuluji k týmové práci.“ Nohy se mi třesou únavou i dojetím a štěstím. Zase pomohli!

 

Jaká je to jistota při mém zdravotním stavu!!!