Marta Štablová: Můj počítač je spojkou s telefonem

05.04.2015 15:13

Prvý počítač jsem získala ve věku šedesáti let. Což bylo před 12 lety.  Deset let mi nikdo z kompetentních odborníků neporadil, že takový počítač existuje.

 

Byl to pěkný zmetek.  Stal se z něj cestovatel. Trávil několikerou cestu do moravské metropole. Peníze za opravy nám ubíraly finance z rodinného rozpočtu. Výuku jsem absolvovala s poruchami a dlouhými přestávkami. Telefonáty z pevné linky urychlily odvoz a přivezení přístroje. Tahle šaškárna se táhla dva roky. Nekalou výdělečnou činnost jsem přerušila. Odborník si domyslí, co se za vším skrývalo.

 

Další počítač jsem si objednala ze severu Moravy, šitý na míru. S vybavením, které bylo bezporuchové, s originálními komponenty. Hlavně za úžasnou cenu, na rozdíl proti prvému.  Výuku jsem absolvovala u dodavatele v Tyflocentru, mimo domov. Novinky ve výuce i se zkouškou, jsem zvládla do dvou týdnů. Na rozdíl od předešlé, která trvala přes dva měsíce. A to ještě počítač jakž, takž fungoval.  

 

Po osmi letech životnosti druhého počítače jsem zažádala o nový. Počítač „byl už unaven“. Pracovala jsem na něm hodně. Nadchla mne reklama. Výběr mne velmi zklamal. V tomto případě jsem žhavila často linku dodavatele v Praze. Proč jsem se ještě v mém věku nepoučila? Už nevěřím „na reklamní pohádky“. Jenže, dělat si špatnou reklamu, když se jedná o pomůcku pro zrakově postižené klienty? To je nedůstojné. V tomto případě jsem naletěla na reklamu, na jednoduché ovládání nového programu.

 

V počítači je však zabudován i program ve Wordu. Vše bylo jinak. Učit se znovu. Co bylo nejhorší, že nastala chyba, která na prvý pohled děsila. Děsila ne jen lektora. O sobě ani nemluvím. Ale co ti chudáci, co dostávali poštu ode mne?  Písmo v novém „zázraku“ bylo záhadou. Diakritika se střídáním velkých písmen a nepochopitelných znaků. Každé slovo byl rébus. Že by program vymysleli mimozemšťané?  Vsadila jsem hlavně na příznivou cenu, jednoduché ovládání. Opak se stal pravdou.

 

Zde vstoupil do hry telefonní přístroj. Ještě, že mám výhody pro držitele naší průkazky ZTP/p.  Pevná linka mne zachraňovala. Pomoc na dálku až po dvou hodinách nestačila. Spolupráce nebrala konce. Tento „model“ se také vezl dvakrát do Prahy a zpět. Problémy nastaly velmi brzy. Desetiprocentní spoluúčast za vydání celkové ceny počítače, byl jeden z důvodů, proč jsem si toto monstrum vybrala. Zvykla jsem si na „laškování“ závad. Žel, šikovní technici, přes veškerou snahu nejsou schopni všechny tyto rozmary zvládnout. Řádně se při konfrontaci zapotili.

 

Tento typ programu není ideální pro naše podmínky.  Můj vidomý manžel s nimi vždy spolupracoval, podle jejich pokynů. Pokud bych měla řešit úkony přes telefon, pak by situace byla nereálná. Jakmile to „chlapci“ zvládli, poděkovala jsem jim. Jako ženská s vyvinutou slovní zásobou. Vyzvedla jsem jejich sebevědomí. S velmi vážnou úvahou jsem je popudila k přemýšlení. Bez nadsázky jsem jim doporučila, aby sami vymysleli nový a lepší program.

 

Jeden z nich se pobavil. Skromně řekl, to bychom asi nezvládli. Stejně věřím, že to je jejich sen. Z telefonu bych ráda uslyšela, „už jsme to dokázali“! Byla bych šťastná jako oni. Proč nedáme našim šikovným lidem šanci tvořit a uplatňovat vědomosti?  Vždyť na opravy je jich škoda. Ne jen, že jsou zruční a chytří.  Navíc mají dar empatie, když se dovedou ovládat, s „počítačovými negramoty“. Řešení problémů prostřednictvím „žhavé linky”, to není žádná legrace. Nechceme soucit, ale chceme žít hodnotně. Bez vůle žít spokojeně a vyrovnaně, nedokáže ani zdravý člověk nic. Je třeba najít v sobě to, o čem jsme ani netušili, co dokážeme. Každý člověk má k něčemu nadání. Štěstí v neštěstí je veliká životní výhra. K tomu mi pomáhá počítač, který nemá každý z přátel.  Ale telefon jej aspoň hlasově supluje.