Libuše Čermáková: Nehledej, vědět nemusíš

04.04.2015 21:08

V Globusu nakupuju nejradši, protože tam mám k dispozici vozík. Na něm se pohodlně usadím a už drandím od regálu k regálu a bez námahy vybírám co potřebuju. Dokonce  se z toho skotačení  i rozšoupnu  a sáhnu pro  to, bez čeho bych se obešla. Zpříjemním si život hezkým hrníčkem nebo jinou zbytečností. Ono je fajn, když si člověk občas udělá radost.

 

Jenomže nejsem ten nejlepší řidič. Spíš se tipuju na šoféra mizerného. Neumím couvat a zatáčení vpravo mám tak nějak přes ruku – nebo co. Proto v případě potřeby použiju mobil. Ten taky nezatočí, ale  povolá mužského a je to vyřízené, protože  taková banalita chlapa nerozhodí.

 

Po Vánocích mě z tepla domova vylákaly slevy. Mluvilo se o nich i v telce a tomu ženská neodolá. Hurá do Globusu. Nemohla jsem se dočkat. Připadala jsem si jako dítě, které se těší na první školní den. A už jsem šmejdila mezi regály. Pohodlně usazená na svém oblíbeném dopravním prostředku a plně  soustředěná na zboží. Paráda. Až do okamžiku, kdy jsem se našla mezi vánočními ozdobami, které tam naskládali ještě před svátky.

 

Naskládali je přímo umělecky a třpytivé koule byly prostě všude. Dostala jsem se do pasti, odkud   člověk mohl uniknout jediným způsobem. Vyjet vzad. Já umím jen vpřed a tam byly ty ozdoby. Načinčané a uspořádané do jakéhosi zdobného průchodu. A to do průchodu velice úzkého, pro  můj styl jízdy naprosto nevhodného.

 

Sáhla jsem po mobilu. Ouha! Chybička se vloudila. Při poslední návštěvě dcera zjistila, že můj mobil  připomíná žehličku a funkcí bude mít asi taky tolik, nebo snad i míň. Tak jsem  dostala cosi  placatého s obrázky, se znakem nakousnutého jablka. Po obrázcích se jezdí prstem. Můj starý mobil mi vyhovoval. Jednou jsem si ho oblíbila a tak se stal  součástí mého image. Jenomže – koho dneska zajímá vztah k věci, která už je za zenitem? Tak jsem  se začala přecvičovat a šlo mi to ztuha.

 

Volejte mobilem, když si najednou ne a ne vzpomenout, kterým čudlíkem se ta vymoženost zapíná! Nebýt toho, že Vánoce minuly, mohla jsem mezi těmi ozdobami zažít nádhernou předsváteční hodinku. V okamžiku, kdy člověk chce pryč a ono nelze, je romantika v háji.

 

Věřte nebo ne, já z té pasti nakonec vycouvala. Netuším, jak se mi to povedlo. Zpocená, vyděšená vlastní neschopností, ale taky neuvěřitelně  odhodlaná. Dmula jsem se pýchou. A dmu se doposud. Protože jsem zvládla obojí. Našla jsem správný čudlík a odhalila, jak je ten nový mobil jednoduchý a jaký je to pomocník. A nemusela jsem se namáhat. Jen jsem si dokazovala, že i tohle člověk zvládne. Stačí si nenamlouvat, že to nejde.

Jen  focení ještě musím nastudovat. Ony nás tyhle vymoženosti postrkují pořád dál, kam se nám nejdřív vůbec nechce.

 

Kdo ještě může říct, že ho mobil naučil couvat s bateriovým vozíkem?