Zlatý borec

ČT 1
-
Nora FRIDRICHOVÁ, moderátorka:
Arnošt Petráček, náš jediný zlatý medailista z paralympijských her v Riu de Janeiru. Pro nejcennější kov si doplaval v závodu na 50 metrů znak. 25letý plavec z jihočeského Jankova si tak konečně na třetí pokus splnil sen. Na předchozích dvou paralympiádách mu medaile uplavala vždy jen o pár míst. Arny má těžkou vadu horních i dolních končetin, přesto krom plavání lyžuje, jezdí na kole a řídí auto. Zásluhu na tom mají i jeho rodiče. Ti se rozhodli, že ho naučí vše, co umějí sami. Natáčela Kristina Ciroková.

Arnošt PETRÁČEK, paralympijský vítěz v plavání:
Říkal jsem si, že jakákoliv medaile prostě je úspěch, ale že to bude zrovna zlatá, to bylo pro mě úplně neskutečný okamžik.

Arnošt PETRÁČEK st., otec:
V podstatě ten závod proběh tak, že manželka říká, hele, já se na to ani nemůžu dívat, já prostě tohle to snad nedám, tohlencto. No nakonec jsme to dali samozřejmě, no a měli jsme z toho obrovskou radost.

Jiří FILIP, trenér plavání:
Já jsem fandil na celej panelák, vzbudil jsem půlku paneláku.

Grigorij ORLJANSKI, kamarád:
Já jsem to prožíval víc než Nagano.

Kristina CIROKOVÁ, redaktorka:
25letý Arnošt Petrášek z jihočeského Jankova se narodil bez pažních kostí a s vykloubenými koleny. Chodí jen díky dvěma těžkým operacím, které podstoupil ještě v dětství. Maminka přitom nic netušila. Až do porodu.

Arnošt PETRÁČEK st., otec:
Já tam seděl u ní a říkali jsme, hele, my, jako možný, že bysme jako trošku měli přemejšlet taky na druhou stranu, než že to je neštěstí. No a postupem, a tam jsme si řekli, hele, ale tak co, tak my ho zkusíme naučit to, co umíme my, lyže, jo, a takovýhle, ale tenkrát nás nenapadlo, že by se dostal do takovýhle dimenzí prostě, jo.

Kristina CIROKOVÁ, redaktorka:
A co si manželé Petráčkovi slíbili, dodrželi. Provozovali penzion na Lipně s krytým bazénem a tak jim přišlo přirozené naučit Arnošta plavat. Ovšem jak na to?

Arnošt PETRÁČEK, paralympijský vítěz v plavání:
Taťka mě učil splývat, dýchat a prostě tyhle začátky byly jako, byly taky docela těžký.

Arnošt PETRÁČEK st., otec:
My jsme vlezli s manželkou do bazénu a zkoušeli jsme, jak bude, jak by moh plavat bez rukou. Připažili jsme a teď jsme říkali, no to snad nedá tohlencto, to je, tak jsme říkali, tak snad na zádech a kopat jako jakoby znak. Najednou Arnošt se nám položil, teda už když plaval, na břicho a začal vlnit celým tělem, což dneska plave.

Kristina CIROKOVÁ, redaktorka:
V bazénu byl jako ryba ve vodě. Bez pomoci plaval už ve třech letech a jeho rodiče šli ještě dál. Koupili mu tříkolku a když zjistili, že mu to jde, naučili ho jezdit na kole. Další výzva - lyže.

Arnošt PETRÁČEK st., otec:
Já jsem ho na lyžích vozil na zádech a pak jsem ho vozil před sebou a pak jsme ho pustili na špagátě dolu, jo, takže jako bylo to, bylo to takový prostě, že jsme si řekli, nedá se to vzdát.

Kristina CIROKOVÁ, redaktorka:
Dnes Arnošt řídí sám i auto, studuje vysokou školu a rád by pracoval v marketingu. V rodičích má tu největší oporu.

Arnošt PETRÁČEK, paralympijský vítěz v plavání:
Já jsem hrozně rád, že takovýhle rodiče mám.

Arnošt PETRÁČEK st., otec:
Jsme překonali to jeho narození, vyrovnali jsme se s tou jeho vadou, že jo, a už jsme jenom hledali cestu, jak mu ten život usnadnit.

Kristina CIROKOVÁ, redaktorka:
Nejvíce Arnošta odjakživa baví plavání. V sedmi letech nastoupil do plaveckého klubu tělesně postižených a začal závodit. V patnácti se dostal do české reprezentace a přivezl stříbrnou medaili z mistrovství světa.

Arnošt PETRÁČEK, paralympijský vítěz v plavání:
Já mám svoje heslo - voda je můj život, protože bazén, voda a tahle, tyhle tréninky, závody mi hrozně dalo jakoby, pomohlo k přemýšlení prostě do toho osobního života.

Jiří FILIP, trenér plavání:
Arnošt oproti jiným závodníkům, myslím tím i vlastně zdravým závodníkům má tu výhodu, že on je hrozně cílevědomej, ale hlavně ví, co chce a jde si za tím.

Kristina CIROKOVÁ, redaktorka:
S trenérem Jiřím Filipem se Arnošt seznámil po své první paralympiádě v roce 2008. V Pekingu mu medaile uplavala o jedno místo. Trenéři se u něj do té doby střídali, až v trenéru Jirkovi našel 17letý plavec pomocnou ruku, kterou hledal.

Arnošt PETRÁČEK, paralympijský vítěz v plavání:
Když jsem k němu přišel, tak on vůbec nevěděl, co se mnou má dělat, jak mě má trénovat, aby, aby, měl strach, aby mi neublížil.

Jiří FILIP, trenér plavání:
Ono je to strašně složité, protože každý ten paralympionik je trošku, má trošku jiný handicap a s každým tím paralympionikem se vlastně pracuje úplně jinak. Takže vlastně to bylo osm let dlouhý trnitý cesty poznávání, vymejšlení, přemejšlení o technice, o různejch cvičeních.

Kristina CIROKOVÁ, redaktorka:
Na paralympiádě v Londýně 2012 doplaval pátý. Teprve až letos proměnil své úsilí v tak cenný kov. Zlatá medaile ale není oceněním jen pro něj.

Jiří FILIP, trenér plavání:
Ten nejlepší okamžik, kterej já jsem si vlastně za celých těch 8 let odnesl, i z tý paralympiády i za celejch těch 8 let, bylo vlastně to, když odcházel z toho vyhlášení a tam se vlastně potkal s rodičema, objímali se, protože pro rodiče to bylo vlastně zadostiučinění za celejch těch 25 let, co se mu věnujou.

Grigorij ORLJANSKI, kamarád:
Naprosto mě dojala fotka, kde Arnyho objímají rodiče, kteří byli v hledišti a přiznám se, i chlapi brečí, a to byl můj případ.

Kristina CIROKOVÁ, redaktorka:
A právě od rodičů dostal Arnošt tento čtvrtek ještě jednu zlatou medaili. Koupili ji v Riu na pláži jako pojistku, kdyby nevyhrál.

Arnošt PETRÁČEK st., otec:
Ty máš tu svojí plaveckou a my ti dáváme tu tvojí za statečnost. A uložili jsme jí do krabičky, která není vyložena sametem, ale je vyložena toaletním papírem. Z jednoho prostého důvodu, jak říká náš velkej kamarád Miloš Kratochvíl, hlavně se z toho neposrat.

Kristina CIROKOVÁ, redaktorka:
A je otázkou, která z těch dvou medailí je pro Arnyho vlastně ta cennější.

Arnošt PETRÁČEK, paralympijský vítěz v plavání:
To je celoživotní podpora, když se rodiče někde pohybovali, tak vždycky mě brali s sebou. Nikdy mě nenechali nikomu, jezdili, jezdil jsem s nimi na dovolený, jezdil jsem s nima na přátelské setkání, jezdil jsem s nima na návštěvy, takže všude mě tahali s sebou, a to jim patří obrovský dík.