Životní úroveň seniorů

ČT 24
-
Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
Když jsem sliboval pohled samozřejmě generace, která využívá sociálních služeb, tak ten moment přichází právě teď, protože je s námi Jiří Lorman, ředitel sdružení Život 90, vítejte. Dobrý večer.

Jan LORMAN, ředitel, Život 90:
Dobrý večer.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
Když se řekne, ta teď skloňovaná, řekněme, sousloví, skloňovaná možná floskule, to aktivní stárnutí, jak to vnímáte? Není to svým způsobem, řekněme, nějaký až tlak na to, že každý, kdo dosáhne důchodového věku, tak zkrátka musí žít aktivní život, že třeba nemá právo na odpočinek? Já se teďka bavím i třeba z vlastní zkušenosti, že ano, i, znám i ze své rodiny případy, kdy zkrátka třeba i rodina se snažila, řekněme, přimět, řekněme, k nějaké aktivitě, ale byla odmítána. Tak je to správně, nebo je to špatně?

Jan LORMAN, ředitel, Život 90:
Podívejte se, já myslím, že smyslem lidského života je něco dělat, to znamená být užitečný. Jakmile přestanete být užitečný, tak se, dostanete se do situace, kdy vás ten život přestane bavit a začnete uvažovat, jestli vůbec nemáte se životem skončit. Drtivá většina lidí chce něco ještě pro druhého udělat, to znamená, prostě ta potřebnost je klíčová věc. To znamená, a vy říkáte aktivní, samozřejmě, dneska se prostě dělají aktivizační programy pro seniory. Proboha já jsem dostal za to jednou tak vynadáno od jednoho staršího pána, on říkal, použil sprostej výraz, nebudu to teďka opakovat, jo. "Nepleťte se mi do života ..."

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
Prosím vás o to, nepoužívejte, ano.

Jan LORMAN, ředitel, Život 90:
Jo, jinými slovy, to, že žijeme déle, tak prostě přece je pro nás obrovská šance a my jí musíme umět využít, jako otočit to. Zatím jste se věnovali tady v tom pořadu jenom jaksi těm, kteří jsou závislí. Samozřejmě to je velkej problém, je to problém a je potřeba s tím něco udělat, konkrétně prostě se postarat i o to, aby byla větší podpora rodin, které se starají o svého seniora. Ale já začnu ještě někde jinde, to znamená, aby ve stáří člověk měl smysl života a aby měl chuť se svým zdravím něco dělat, aby tedy žil tak, aby byl co nejdéle zdravý, to znamená, aby nepotřeboval ty služby, to znamená odvrátit tu závislost, udržet si autonomii co nejdýl, a to je prostě ta podstata, se kterou prostě musíme zkrátka žít. Nemyslet si, že stát všecko zařídí, to je nesmysl. A já prostě i lituju toho, že prostě právě Česká republika, která má světový primát v tom, že tady byla první geriatrická klinika na světě v roce 1926, ta, co byly Masarykovy domovy, Thomayerova nemocnice, tam byly i vlastně senioři stejně tak, jako sirotci, ale ti senioři tam byli tak, že vlastně byli zapojeni do provozu toho domova. Protože pro ně to mělo smysl, ať už by se starali o děti, anebo o zahradu a tak dále. Takže prostě už tam vlastně jsme ten koncept dokázali udělat ...

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
Takové projekty jsou, ale jsou soukromé tedy většinou, pokud se nepletu tedy.

Jan LORMAN, ředitel, Život 90:
Ale, ano, ale tenkrát prostě ten koncept, to byl prostě státní, státní podnik, ty Masarykovy domovy, které vybudoval stát za pomoci, za pomoci města Prahy.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
Rozumím. Já to, co říkáte, že člověk by se měl samozřejmě snažit co nejdéle, aby nějaké, jakékoliv asistenční služby nevyžadoval a nepotřeboval, tak já jsem mimochodem narazil, protože sleduji samozřejmě vaše výstupy Života 90, tak jsem narazil i na jeden rozhovor před časem, který jste vedl a říkal jste, že vlastně problém seniorů často nespočívá třeba ani v nedostatku peněz, ale v nedostatku motivace vůbec žít a mě by zajímalo, jestli to je tedy z vašeho pohledu většinový problém, že i lidé, kteří třeba nemají důvod apriori tedy, apriorně viditelný důvod tuto motivaci ztrácet, tak ji ztrácejí a proč se to děje?

Jan LORMAN, ředitel, Život 90:
Tak podívejte se, když budeme mluvit o ekonomice, tak samozřejmě, řekněme, si, že jestliže je jaksi ta formální míra chudoby, jako příjmové chudoby na 11 tisících a něco a jestliže průměrný důchod je o něco málo jenom vyšší, tak si musíme říct ,že prostě starobní důchody v Česku jsou nízké. To se nevyřeší tu, že pětistovka, tu tři stovky, to se vyřeší strategickým rozhodnutím, že, dejme tou za pět let má být důchod na úrovni 50 procent, 60 procent příjmů. Tečka. To je jedna věc, která je sama o sobě. Samozřejmě další věc je, aby jaksi tato skupina měla víc peněz, tak bude mít víc peněz na svoji péči, ale stejně tak by měly mít prostě o rodiny, které pečují, opět víc peněz a víc příležitostí a lepší podmínky pro tu péči, protože to je to, co zase 9 z 10 seniorů chce, to znamená, chtějí dožít doma. To je tato, tato záležitost. A samozřejmě, když se jaksi o smyslu a o tom prostě, jaksi něco, něco, něco prostě se sebou udělat, no, tak to je prostě opět základní věc. Jestli se bavíme o tom, jestli je nedostatek peněz to základní, je to největšinovější, není to podle mě pravda, jako přesto, že ty čísla jsou taková, jaká jsem uvedl, ten největší problém stáří je samota a pocit neužitečnosti. To znamená, že o mě nikdo nestojí, to z našich služeb, a že je senior telefon, Linka důvěry či další služby, máme naprosto jasně zmapováno za 25 let existence.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
A tenhle pocit pramení z čeho tedy, z nezájmu rodiny? Chápu to dobře?

Jan LORMAN, ředitel, Život 90:
Ano, je to tak, že se česká rodina atomizuje, tak rozděluje se, mnohem, mnohem víc než prostě v minulosti, to znamená, to jsou jaksi rozvody, rozvedené, a tak dále, jednočlenné domácnosti. V České republice žije asi půl milionu jednočlenných domácností seniorů. To je obrovské množství a ti lidé často nemají vazbu ani na rodinu. Ta rodina často o ně nemá ani zájem. To znamená, máme rodiny, které mají lásku ke svým seniorům a máme rodiny, které třeba jaksi se rozhodnou velice snadno pro to, aby ten senior šel do domova pro seniory. Pro některé je to traumatické rozhodnutí, dát maminku do péče cizího člověka, ano. I tak to je, ale každý máme jiné nastavení, každá rodina má prostě jaksi jiné způsoby a jiný vlastně modus života.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
Rozumím. Když jsem začal s vaším dovolením tím, že jsem vás citoval, tak já si vypomůžu ještě jednou citací, která mě také zaujala z vašich výstupů, vy jste řekl, že stáří má své výhody, jen je potřeba naučit se s nimi zacházet. Jak jste to myslel? Co to bylo za výhod?

Jan LORMAN, ředitel, Život 90:
Ty výhody jsou. Podívejte. Já třeba ve stáří teďka přicházím na chuť vínu, ale to znamená prostě to, že já si jaksi dopřávám, ne to víno prostě tak jak jsem v mládí, ano, tak jsem se, já jsem se opil prostě a bylo to dobrý a pak mi bylo blbě. Ne, teďka já ochutnávám, jaksi, rozumíte mi, prostě to je třeba radost, na to mám čas a mě to teď strašně baví. Takovýhle radostí člověk ve stáří může najít určitě víc, stejně tak jako jste ukazovali univerzitu třetího věku, ale nemusí to být univerzita třetího věku. U nás v Životě 90 je spousta takových skupin, kde prostě někdo dělá něco z keramiky, někdo se učí anglicky, máme báječnou skupinu břišních tanečnic, ty nám vozí poháry, mají už asi čtyři jaksi poháry z národních soutěží a tak dále, prostě je baví život, a to je to prostě, co považuji za nejdůležitější ze všeho.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
Pane Lormane, díky za vaše slova a díky, že jste byl s námi. Mějte se hezky. Na shledanou.

Jan LORMAN, ředitel, Život 90:
Já děkuji za pozvání. Na shle.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
Paní ředitelko, prosím, on se k tomu váže i další dotaz, který přišel. Ještě před malou chvílí byl na obrazovce, divák Julius se ptal: "Proč se senioři, kteří jsou fyzicky a psychicky fit, odkládají do domovů důchodců?" Mě tam popravdě řečeno, zaujala ta formulace, že je někdo fit a je odložen. To se stává?

Renata PROKEŠOVÁ, výkonná ředitelka, GrandPark:
To se, já ..., to se nestává. Pokud je někdo fyzicky a psychicky fit, já bych tady navázala opravdu na ta slova, který jsme tady teďka slyšeli, tak nevyžaduje domov pro seniory. V těch domovech pro seniory nebo domovech se zvláštním režimem jsou lidi s diagnózama. Tam jako málokdo, opravdu to je taková ta malinká skupina, která tam jde a bojí se, že jsou sami, ale potom jsou prospěšní, chtějí pomáhat, chtějí někam jezdit, žijí aktivní život, ale je jich strašně malinko. Aby byl někdo fyzicky a psychicky fit, byl přijmut do domova pro seniory, to už dneska není realita.

Tomáš DRAHOŇOVSKÝ, moderátor:
Když se podíváme na to, co definujeme, tedy jako aktivní stárnutí, tak já možná jsem se snažil, možná mylně, to dekonstruovat, tedy zda skutečně každý senior chce stárnout aktivně, zda to, řekněme, není tlak společnosti? Vaše zkušenost?

Renata PROKEŠOVÁ, výkonná ředitelka, GrandPark:
Jsou klienti, kteří nechtějí. Jsou ale, většinou chtějí něco dělat. My teď propojujeme domovy pro seniory se školkama, zřizujeme školky v domovech pro zaměstnance, úžasná věc propojení a ono vidíte, jak ti senioři najednou jsou sami aktivní. Tak klientka, která sama třeba už je imobilní, nepohybuje se nebo hůř, vidí dítě a ona se zvedne nebo když se tancuje, tak oni v zásadě chtějí, ale musí se jim trošičku pomoct těm nemocnejm lidem. A mám i jeden příklad, my když se klient přijímá, ta se ptáme na biografickou anamnézu, na takový ty věci ze života, co mají rádi a měla jsem tam paní, která dělala zahradnici, cele život dělala na zahradě. Já jsem říkala: "Úžasná věc, máme pro ní aktivitu, půjde dělat na zahradu." A klientka, když jsme ji vzali na zahradu a dali jsme jí do ruky motyčku, tak řekla: "Celej život jsem to dělala, konečně to nemusím dělat a vy mi dáte motyčku do ruky." Jo, takže je to takový ... Nebo řeknou: "Celej život jsme pracovali, teď jsem tady, abych si odpočinula," ale je jich strašně malý procento těch lidí.