Život jako ragby

Můžeš
-
Viděla jsem video novozélandského ragbyového týmu při haku, tradičním maorském tanci před zápasem. Jak jde vlastně dohromady tenhle náročný sport a varianta pro handicapované?  

Na všechno jsme se zeptali Davida Lukeše, našeho více než deset let hrajícího ragbisty: "Krátce po úraze to nesmíte vzdát, potřebujete cítit, že jste na světě platnej. K tomu mi pomohl i sport, vnímám ho jako hodně důležitou motivaci pro mnoho lidí po poškození míchy. Sám jsem začal, když jsem se po úrazu ocitl v Centru Paraple. Nabídli mi atletiku, ale jednou jsem viděl otevřený trénink ragby, chytlo mě to a zůstal jsem," říká David a pokračuje: "Brzy jsem byl sportovec i funkcionář, později jsem se stal i trenérem národního mužstva. A pokud se hovořilo o proslulém haku, víc než o,chlubení‘ v souvislosti s ragby mnohem raději slyším o džentlmenství a zdravé rivalitě." Standardní ragby je hra džentlmenů, kde má své místo úcta k soupeři a rozhodčím – v tomhle ohledu se ještě prý máme co učit. "Rivalita patří jen na hřiště, po zápasech je fajn posedět a pobavit se. Někdy mi to chybí, ale pořád platí slogan naší mezinárodní asociace (IWRF), že jsme wheelchair rugby family..." říká David Lukeš.  
Stejně jako ve fotbale se David ocitl i při ragby v obraně, respektive jako obránce. Býval dlouho kapitánem ligového Sitting Eagles i reprezentace, dnes je spíš hrající trenér, jak sám dodává, a hned vysvětluje: "V zahraničí hraju, doma se spíš soustřeďuju na trénování. Pro reprezentaci máme skvělé duo kapitána a zástupce kapitána, mladé kluky, kteří se navzájem motivují. Ragby vozíčkářů je obecně na vysoké úrovni, jde o paralympijský sport, má skvěle propracovaná pravidla (viz internetové odkazy), takže jen krátce: hraje se na basketbalovém hřišti v hale, míčem, který připomíná ten na volejbal, čtyři hráči proti čtyřem. Pokud jde o ženy, jsou bodově zvýhodněné. Podstatná je klasifikace každého hráče podle postižení. Věk hráčů je individuální, někdo po úraze začne sportovat třeba i ve třiceti. Není výjimkou, že někteří lidé hrají přes padesátku. V ragby se někdy objeví také lidé, kteří mají hlavní jinou sportovní disciplínu (Kadeřábek, Povýšil nebo Kisý). Paralela více sportů nebývá nic ojedinělého."  
V České republice se hraje liga, ta probíhá během čtyř víkendů, turnaje jsou jednou za měsíc, každý druhý týden se odehraje nějaká akce. V současnosti aktivně hraje asi třicet lidí. Nový ragbista začíná tím, že přijíždí na trénink se svými rodinnými příslušníky nebo asistentem, hned na začátku často nestačí na celý trénink, ale postupně získává lepší kondici, čímž se dostává ve své soběstačnosti výš. Tréninky probíhají jednou až dvakrát týdně asi tři hodiny.  
"Kdokoliv z lidí, které jsem za posledních čtrnáct let u ragby viděl, se vylepšil, stabilizoval. I to, že si někdo umí naložit vozík sám do auta, motivuje víc druhé. I týmový prvek je podstatný, hráč se po úraze dostává do kolektivu. Bez něj by to prostě nešlo. Ragby je skutečně fyzicky náročný sport… Víc než zvítězit je ale dobrý pocit ze hry," hodnotí své zkušenosti  

David. ?  

Vstupní náklady pro ragby podle Davida Lukeše:  

Přihlásit se kdokoliv může u Českého ragbyového svazu vozíčkářů, naší zastřešující organizace, tréninky probíhají v Praze, v Ostravě, v Brně, v Hradci Králové i jinde – nejlépe napsat na wheelchairrugby@seznam.cz.  
Na tréninku zájemci umožníme odehrát hru nebo si ji vyzkoušet. Největší nákladová položka na ragby je aktivní sportovní vozík, nový stojí od 150 tisíc výš. Platí nepsané pravidlo, že kdo si pořizuje nový vozík, ponechává starý klubu. Ten se upraví (stupačka, zádová opěrka) a slouží dalším.  
Oblečení: máme jen rukavice a pásy. Tyhle věci zájemcům na prvním tréninku dáme nebo půjčíme.  
David Lukeš (* 1981) vystudoval obor právo a dlouho působil v soukromém sektoru. Aktivně pracuje v organizacích cílených na handicapované. Po působení ve správní radě Centra Paraple se stal jejím ředitelem (2016).  

Více informací:  

www.crsv.cz, www.rugbymania.cz, www.paraple.cz, www.czepa.cz  

Foto: David Lukeš patří mezi dlouholeté stálice naší ragbyové scény. Kromě hraní se věnuje také trénování.  
Foto: Jan Šilpoch

Klíčová slova: