V nemocnici už ho chtěli pitvat. Přežil, ale péči potřebuje nonstop

Byli jsme úplně normální rodina, vzpomíná Laďka Heřmanová na rok 1986. Jejímu staršímu synu Pavlovi byly tehdy tři roky, mladšímu Petrovi rok a půl. Nikdy by ji nenapadlo, že o třicet let později bude muset svého prvního syna krmit žaludeční sondou a že s ním bude komunikovat pouze pomocí výrazu jeho tváře.

Tehdy nechala oba syny očkovat proti černému kašli, tetanu a záškrtu. "Vakcinace zasáhla do autoimunitního procesu, který oslabil nadledvinky a došlo k jejich selhání," vzpomínala pro Právo paní Heřmanová na den, kdy se z jejích zdravých, veselých kluků stali invalidé odkázaní na každodenní péči.  

"Pavel okamžitě po vakcinaci upadl do čtyřicítkových horeček. Blouznil o bílých slonech, plakal, kde je maminka. Já jsem ho držela v náručí," vzpomínala matka.  

Syn tehdy upadl do bezvědomí, jehož následky nese rodina dodnes. "Tenkrát mi řekli, že 0,6 procenta vakcín je závadných a že jsme měli smůlu. Byla to souhra špatných náhod, stát tehdy nevzal za vakcinace odpovědnost a dnes už je to promlčené," říká matka, která ale podle svých slov není odpůrkyní očkování.  

Pavlík je nehybně ležící, nemluví, nezasměje se, nepláčeLaďka Heřmanová Její mladší syn Petr dopadl ještě hůř. Měl lepší imunitu, ale těžké zdravotní problémy jej dostihly půl roku poté, co byl stejně jako jeho bratr očkován. Petr zemřel v den...
 

Klíčová slova: